Pracovníci PNÚO Panenské Břežany velmi děkují panu Jaroslavu Čvančarovi za možnost uveřejnit jeho vzpomínky na jediné osobní setkání s bývalým československým vojákem, zpravodajským důstojníkem, účastníkem zahraničního odboje za druhé světové války, generálmajorem in memoriam Emilem Strankmüllerem, od roku 2002 čestným občanem Brandýsa nad Labem-Staré Boleslavi.

S panem plukovníkem Strankmüllerem – mužem, s jehož jménem jsou spjaty osudy předválečné a válečné čs. zpravodajské služby, jsem měl čest osobně se setkat v sobotu 7. 11. 1987. Bydlel u své dcery Evy Zedníkové a svého zetě ing. Jaroslava Zedníka v Kovářově u Milevska čp. 104. Zastihl jsem jej ještě duševně čilého, rtuťovitého, přestože nedlouho předtím jej zasáhla mozková mrtvice. Návštěva trvala několik hodin a stačili jsme relativně podrobně probrat plukovníkův životopis.

Emil Strankmüller se narodil 26. 2. 1902 ve Vídni jako syn živnostníka – drogisty. Civilní vzdělání: 5 tříd obecné školy, 4 třídy gymnázia ve Vídni, poté 4 třídy gymnázia v Praze. Vojenské vzdělání: 1922 – 1924 Vojenská akademie v Hranicích na Moravě, 1924 – 1925 Dělostřelecké učiliště v Olomouci, 1926 Dělostřelecká autoškola v Českých Budějovicích, 1929 Spojovací kurs v Turnově, 1931 Vysoká škola válečná v Praze-Holešovicích, 1935 ustanoven přednostou 2. oddělení 8. pěší divize, 1936 přemístěn k Zemskému vojenskému velitelství Praha. V letech 1937 – 1939 působil jako přednosta ofenzivní sekce 2. odd. Hlavního štábu (funkci převzal po pplk. Oldřichu Tichém).

S panem plukovníkem a jeho dcerou Evou jsme probírali události roku 1939, kdy ve vile v ulici U první baterie 797/4 v Praze-Střešovicích se 11. 3. 1939 spolu s plk. gšt. Františkem Moravcem sešel s důstojníkem britské tajné služby mjr. Haroldem Gibsonem. Ten tehdy tlumočil nabídku britské zpravodajské služby poskytnout Čechoslovákům vhodné podmínky pro další činnost ve Velké Británii. V konspirační vile, sídle agenturní ústředny krycí označení VONAPO 20 (VOjennyj NAbljudatělnyj POst) - výkonném nástroji čs. rozvědky, tak bylo rozhodnuto o okamžitém odchodu zpravodajských důstojníků do Anglie.

Operace s kódovým označením TRANSFER I dala pevný základ, na němž Moravcův tým mohl začít budovat vojenský odboj v zahraničí. Navečer 14. 3. 1939 odletěl Emil Strankmüller v letounu Douglas DC-2 nizozemské letecké společnosti KLM ve skupině 11 zpravodajských důstojníků do metropole nad Temží. Přílet na civilní letiště Croydon (Air Port of London) 14. 3. 1939 ve 22.40 hod. Tedy jen několik hodin před obsazením zbytku Čech a Moravy německou okupační armádou, jak předem avizoval agent A-54, pravým jménem Paul Thümmel.

Jedenáct čs. zpravodajských důstojníků (František Moravec, Josef Bartík, Oldřich Tichý, Emil Strankmüller, Alois Frank, Karel Paleček, František Fryč, Václav Sláma, Vladimír Cigna, Jaroslav Tauer, Josef Fořt) disponovalo nejen značnými finančními zdroji. Přivezli do Londýna agenturní evidenci několika desítek kilogramů nejchoulostivějších zpravodajských spisů.

Mjr. Emil Strankmüller v červenci 1939 spoluorganizoval operaci TRANSFER II, díky které se podařilo dostat ženy a děti zpravodajců bezpečně z protektorátu Čechy a Morava do Polska. V srpnu pak plnil zpravodajské úkoly ve Švédsku, na jaře 1940 v Jugoslávii a Holandsku. V červnu 1940 se Strankmüller aktivně podílel na záchraně čs. jednotek z francouzských přístavů přes Gilbraltar do Anglie. Poté uskutečnil krátkou služební cestu do Lisabonu. V Londýně bydlel s rodinou v Rosendale Road 131. V rámci II. oddělení Ministerstva národní obrany byl ustanoven přednostou I. oddělení ofenzivního zpravodajství („Srdce rozvědky“). Jako zástupce plk. gšt. Františka Moravce řídil zpravodajskou a evidenční skupinu, dále studijní skupinu B, šifrovou skupinu C a Zvláštní skupinu D (parašutisté). Byl u všech klíčových jednání se zástupci britské SOE (Special Operations Executive – Útvar speciálních operací).

Podle dohody z 8. 8. 1941 mezi mjr. Strankmüllerem a mjr. Francisem E. Kearym mělo být během nadcházející zimy vycvičeno 100 mužů a uskutečněno 58 letů nad území Protektorátu. Velkorysé představy však byly nakonec nahrazeny daleko skromnější realitou. Strankmüller měl svou pracovnu v šestém poschodí budovy Porchester Gate na Bayswater Road. První a šesté poschodí i s podkrovím sloužilo účelům II. odboru MNO. Často navštěvoval VRÚ (Vojenská rádiová ústředna), v rámci Zvláštní skupiny D organizoval nebo spoluorganizoval paravýsadky na území protektorátu Čechy a Morava. Ve své zpravodajské činnosti byl zainteresován na všech tajných operacích, včetně atentátu na Heydricha, včetně operace ANTIMONY atd.

Při paravýcviku docházelo k tragickým událostem. 13. 6. 1942 při bojovém výcviku na STS 25 u jezera Loch Morar ve Skotsku zemřel npor. Josef Strankmüller (* 26. 7. 1912 v Rokycanech). Při přechodu horské bystřiny mu noha uvázla mezi kameny, ztratil rovnováhu a převrátil se hlavou do vodopádu, v němž utonul. Mjr. Strankmüller byl jeho strýc. Pan plukovník líčil dojemné setkání s rodiči po šesti letech. Město Stará Boleslav mu k 28. 10. 1945 udělilo čestné občanství. V roce 1947 byl jmenován přednostou oddělení na Generálním štábu.

Avšak poprvé v říjnu 1948 a podruhé v listopadu 1949 byl zatčen! V rámci destrukce důstojnického sboru (masové persekuce důstojníků – odbojářů) byl zbaven hodnosti a uvězněn do tábora nucených prací. Po propuštění musel pracovat jako popelář a posléze účetní. Jako důchodce si přivydělával službou nočního vrátného. Jeho žena Libuše, roz. Hoznourová (1907), se kterou měl syna Emila (1931) a dceru Evu (1936), po provokaci, protože „věděla, nepověděla“, byla v roce 1952 odsouzena na 5 roků vězení. Odseděla si 3 roky a vrátila se s trvalými zdravotními problémy. Zemřela 7. 4. 1975. Eva pracovala v geologickém ústavu, odkud byla vyhozena, syn Emil emigroval v roce 1973. Předtím pracoval v ČTK, a byl dopisovatel v Egyptě.

Závěrem mé návštěvy jsem měl možnost prohlížet si dokumenty, fotografie a některá vyznamenání: Čs. válečný kříž 1939, Řád jugoslávské koruny (1942), Medaili Za zásluhy I. třídy (1943), Čs. pamětní medaili (1943), Řád britského impéria (1944), americké Záslužné legie (Legion of Merit) (1945), a jako raritu několik společenských pozvánek pro manžele Strankmüllerovy od sovětských zpravodajců. Např. z října 1944 od vojenského atašé plk. Leonida Sizova „na filmovou projekci a koktejl“ svědčící kamuflovaně o tehdejších aktivitách Sovětů proniknout k vedoucím čs. zpravodajcům.

Návštěva u plk. Strankmüllera patřila k těm nejzajímavějším a co do získání relevantních faktů i k nejpřínosnějším událostem v mé badatelské činnosti. Za několik měsíců jsem se s Emilem Strankmüllerem sešel znovu, tentokrát na jeho pohřbu! Zemřel v Kovářově 28. 2. 1988. Smuteční akt se konal v obřadní síni v pražském Motole 4. 3. 1988. Pozdravil jsem se s jeho rodinou, dále s válečnými veterány – parašutisty Rudolfem Krzákem, Rudolfem Pernickým, Leopoldem Musilem, Rudolfem Turšnerem, Václavem Modrákem, Františkem Žákem.

Paní Evu Zedníkovou jsem později ještě navštívil v Chotuticích. Jednou se dostavila do pražského Divadla u Hasičů na koncert skupiny Taxmeni pro válečné veterány. Naposledy jsem se s paní Evou shledal v Městském muzeu v Čáslavi. Bylo to 23. 7. 2019, na vernisáži výstavy u příležitosti 124. výročí narození generála Františka Moravce.

Jaroslav Čvančara, 15. 4. 2020

Fotogalerie (veškeré snímky Archiv Jaroslava Čvančary):

1 / Emil Strankmüller – absolvent Vysoké školy válečné v Praze. V červenci 1935 převeden v hodnosti kapitána do skupiny důstojníků generálního štábu. Nevšední invencí a obdivuhodným pracovním vypětím projevil předpoklady pro zpravodajskou práci. V roce 1936 byl přidělen k Zemskému vojenskému velitelství Praha a ustanoven přednostou 2. odd. štábu I. sboru v Praze. O rok později jmenován přednostou ofenzívní sekce pátrací skupiny 2. odd. hlavního štábu  čs. armády.

2 / V roce 1930 uzavřel sňatek s Libuší, roz. Hoznourovou. Snímek zhotovil fotoateliér Balzar v Praze na Jungmannově náměstí. 

3 / Speciální čs. diplomatický pas č. 151/1937 s kamuflovanou funkcí vrchního ministerského komisaře Ministerstva zahraničních věcí. Všechny úřady československé i cizí se žádají, aby pan Emil Strankmüller byl všude volně propuštěn a aby mu byla poskytnuta pomoc v případě potřeby.

4 / Platnost cestovního pasu vymezená pouze do prosince 1938 byla dvakrát prodloužena. Jednou do 5. 3. 1940, podruhé do 24. 7. 1942. Pas obsahuje razítka z cest do Rakouska, Finska a Holandska. Raritním razítkem je záznam četnické stanice letiště Ruzyně ze 14. 3. 1939.

5 / „Zvláštní vojenská skupina“ jedenácti čs. zpravodajských důstojníků ve Velké Británii s kódovým označením TRANSFER I. Dala pevný základ, na němž Moravcův tým začal budovat vojenský odboj v zahraničí, řadící se mezi zakladatele vojenského odporu a československého odboje vůbec. Zleva: škpt. Václav Sláma, mjr. Karel Paleček, pplk. Oldřich Tichý, škpt. Vladimír Cigna, škpt. Josef Fořt, mjr. gšt. Emil Strankmüller, plk. gšt. František Moravec, škpt. František Fryč, pplk. Josef Bartík, mjr. Alois Frank, škpt. Jaroslav Tauer.

6 / V jarní košili, s kravatou, šlemi a nezbytnou cigaretou.

7 / Zleva: plk. gšt. František Moravec, mjr. Harold Ch. L. Gibson z britské Secret Intelligence Service (SIS), resp. její vojenské složky Military Intelligence (MI/R.), která Čechoslovákům v prvním období války zajišťuje vhodné podmínky pro jejich činnost. Třetí zleva je skotský důstojník Michael Crosby a Emil Strankmüller. V rámci operačních kódů, zvláště při provozních záležitostech v telefonické komunikaci byla domluvena hesla a krycí jména. Např. Moravec = „colonel Hauptmann“, Strankmüller = „major Weissmüller“.

8 / Před několika týdny, v době kdy čs. armáda čelila ve Francii kritické situaci, 20. 5. 1940 Josefa Bartíka zastihla zdrcující zpráva. V Londýně nečekaně zemřela jeho šestnáctiletá dcera Zora. Na snímku z července 1940 manželé Strankmüllerovi a Bartíkovi s dětmi. Vpravo Libuše Bartíková ještě ve smutečním.

9 / Vojenská rádiová ústředna (VRÚ) ve Woldinghamu, zahrada vily Funny Navok. Zleva velitel VRÚ Jaroslav Stuchlý, Emil Strankmüller, František Malý, Alois Čáslavka, a neznámí manželé – správci objektu.

10 / Woldingham, pátek 2. 8.1940. Oficiální návštěva prezidenta v doprovodu čs. zpravodajců. Zleva Emil Strankmüller, Jaroslav Tauer, Prokop Drtina, František Moravec, prezident Beneš, Sergěj Ingr, Jaromír Smutný a Jaroslav Stuchlý.

11 / Woldingham. Zleva: prezident Beneš, Harold Gibson, Strankmüller, Moravec a Stuchlý. Věcná, střízlivá, avšak živá a konkrétní debata.

12 / Woldingham: Strankmüller, Stuchlý a „Čaj o páté“. V rámci II. odboru MNO v Londýně  Strankmüller rozvíjel ofenzívní zpravodajství na vysoké profesionální úrovni. Dosahující zejména v první polovině války takových výsledků, že byla předmětem hlubokého zájmu spojeneckých mocností. 

13 / Českoslovenští „Arcišpioni“ užijí málo volného času. Velký šéf sleduje, dá-li „Kulhavý ďábel“ Bartík gól „Strankovi“.

14 / Alois Frank a Emil Strankmüller se svými nejbližšími a rodinami kolegů, Josefa Fořta a Aloise Čáslavky.

15 / Manželé Strankmüllerovi s dětmi Emilem a Evou v Addington House 24. 8. 1941.

16 / Nositelé nejtajnějších zpravodajských aktivit Strankmüller, Ingr, Moravec a Tichý.

17 / Porchester Gate na londýnské Bayswater Road, naproti Hyde Parku. V této budově měl II. odbor MNO obsazeny pro své účely a byty zaměstnanců komplet prvního a šestého poschodí i s podkrovím. V šestém patře měl služební kancelář Strankmüller.

18 / Rotmistři Jan Kubiš a Josef Gabčík. Mjr. Strankmüller byl zainteresován na všech tajných operacích, včetně operace ANTHROPOID.

19 / Lesní hřbitov Pinner u Londýna. Pohřeb třicetiletého parašutisty npor. Josefa Strankmüllera, tragicky zahynulého během paravýcviku u jezera Loch Morar ve Skotsku 13. 6. 1942. Muž s rukou ve vlasech je plk. Moravec, vedle něho vpravo Josefův strýc mjr. Strankmüller.

20 / Úřední záznam z jedné z pracovních schůzek na Porchester Gate, za přítomnosti velitele ANTIMONY npor. Františka Závorky, plk. Moravce, mjr. Strankmüllera, mjr. Palečka a škpt. Jaroslava Šustra. Již 6. 10. 1942 byli členové ANTIMONY přijati gen. Ingrem a odpoledne prezidentem Benešem. Úkol skupiny: zpravodajský. V prvé řadě zajistit radiospojení mezi Protektorátem a Londýnem, dále najít zbytky vedení domácí organizace, předat náhradní krystaly, finance a poselství prezidenta a generála Ingra.

21 / VRÚ. Vilém Marek, František Fryč, Karel Barva, Jaroslav Stuchlý, Emil Strankmüller , František Malý, Václav Retich. Od 28. 9. 1942 byl nový přísně tajný objekt pěti podélných budov a několika dalších příbytků, umístěn na rozhlehlém pozemku dobytčí farmy poblíž vesnice Hockliff, asi 50 km severně od Londýna. Byl vybaven britskou Zvláštní spojovací jednotkou (SCU), sídlící ve Whaddon Hall v Buckinghamském hrabství. Pracovní tým 12 radiotelegrafistů, 3 ladičů, 1 radiomechanika, 2 pomocníků a 1 kuchaře zajišťuje veškerý radiový provoz.

22 / Sláma, Cigna, Bartík, Moravec, Strankmüller. Úspěchy jejich zpravodajské práce vyvažovaly malý vojenský kontigent čs. zahraniční armády.

23 / Londýnský hotel Groswenor. Moravec zde pořádá pravidelně 14. března „zpravodajsko-rodinné“ setkání. Přestože vzájemné vztahy již dávno nejsou idylické, mohou být právem hrdí na svou práci – neviditelný boj s nepřítelem. Jejich přínos válečnému úsilí Spojenců dosahuje právě v tomto období svého vrcholu. Jsou první evropskou zpravodajskou skupinou s kontinuitou a profesionálním personálem. Zleva Strankmüller, Bartík, přednosta I. odboru MNO plk. Bohumil Boček, Cigna, Moravec, Tauer.  

24 / Zleva Strankmüller, kpt. Zdeněk Gold a Fryč. VRÚ udržuje spojení s čs. domácím odbojem, s radiotelegrafisty paraskupin a s čs. vyslanectvími v neutrálních státech.

25 / Skromný, neokázalý mjr. Strankmüller. Vlády spojeneckých zemí jeho zásluhy oceňovaly udělením vysokých vyznamenání. V roce 1942 byl dekorován Řádem jugoslávské koruny IV. třídy, v roce 1944 Řádem britského impéria IV. třídy, v roce 1945 americkou Záslužnou legií - Legion of Merit. Kromě toho vyznamenán Čs. válečným křížem 1939, medailí Za zásluhy I. třídy a Čs. pamětní medailí.

26 / Muži s jejichž jmény byly doposud spjaty úspěchy čs. zpravodajské služby: Strankmüller, Moravec. Vpravo bývalý přednosta 2. oddělení štábu škpt. Vilém Sacher. Od ledna 1943 působil ve Štábu pro vybudování branné moci (ŠVBM). Poté byl převelen spolu s dalšími důstojníky k Velitelství čs. vojenských jednotek v Sovětském svazu.

27 / Pozvánka pro E. Strankmüllera s chotí na 12. 10. 1944 od sovětského vojenského atašé plk. Leonida Sizova, „na filmovou projekci a koktejl“. Ve skutečnosti kamuflovaná snaha proniknout k vedoucím čs. zpravodajcům.

28 / Emil Strankmüller se do osvobozeného Československa vrátil 5. 6. 1945. Na snímku s otcem Emilem a matkou Pavlou. Po Únoru 1948 byl zkušený profesionál penzionován. V listopadu 1949 zatčen a do srpna 1950 vězněn v samovazbě v Ruzyni a Mladé Boleslavi. Komunistickou justicí odsouzen, degradován a do října 1950 vězněn v tzv. „Domečku“ na Hradčanech. V rámci Tábora nucených prací (TNP) nucen pracovat jako betonář při výstavbě ruzyňské věznice. Žena Libuše byla odsouzena na pět roků... 

29 / Po návratu z vězení pracoval ve Staré Boleslavi jako popelář, později vrátný. V první polovině šedesátých byl částečně rehabilitován. V sobotu 16. 1. 1965 jej v domě ve Staré Boleslavi čp. 1027 navštívil klíčový, avšak kontroverzní pamětník heydrichiády prof. Ladislav Vaněk.

30 / Rychnov nad Kněžnou, hovoří František Fryč. V pozoruhodném filmovém dokumentu Stopa vede k A-54 z roku 1967, o spolupráci čs. vojenské rozvědky s německým agentem Paulem Thümmelem hovořil ve Staré Boleslavi rovněž Emil Strankmüller. V té době napsal několik elaborátů zabývajících se čs. ofenzívním zpravodajstvím, operací TRANSFER I.,. Několikrát se vyjádřil ke genezi heydrichiády.

31 /  Poslední foto. Plk. vv.  Emil Strankmüller byl v roce 1981 postižen mrtvicí. Zemřel 28. 2. 1988 v Písku ve věku 86 let. Zasloužil se o mnohé úspěchy čs. zpravodajské služby. V roce 1992 jej prezident Václav Havel povýšil do hodnosti gen. mjr. in memoriam. V roce 2002 mu město Brandýs nad Labem udělilo Čestné občanství in memoriam.

32 / Motolský hřbitov 4. 3. 1988. Posledního rozloučení s Emilem Strankmüller se zúčastnili váleční veteráni. Zleva: Rudolf Pernický, Jan Vavrda, Helena Krzáková, Václav Modrák, Leopold Musil, Karel Hubl, Jan Štursa, Rudolf Turšner, Rudolf Krzák.