PNÚO Panenské Břežany

Nejbližší akce

06. 03. 2019 | Panenské Břežany

Naším heslem je VŠUDE SE NĚCO HÝBE, VŠUDE NĚCO VONÍ, VŠUDE LZE NALÉZT NĚCO ZAJÍMAVÉHO.

Připravili jsme pro Vás programy pro děti, které jsou realizovány v zámeckém parku. Osnova je postavena na dění v přírodě, má dvě části zaměřené na roční období jaro, podzim.

příroda se probouzí, stavba hnízd, ukázky ptačího zpěvu
barvy podzimu, jak se příroda připravuje na zimu, sběr přírodnin a jejich využití ke hraní

Nedílnou součástí témat jsou hry dětí v parku zaměřené na přírodu.

Programy jsou připraveny pro věkovou kategorii od 4 let po předškoláky.

Délka trvání cca 1 hodina.

Skupinové vstupné pro mateřské školy je 30,- Kč za žáka, pedagogický doprovod zdarma. K objednání můžete využít náš objednávkový kalendář.

Rádi se Vám budeme věnovat od středy do pátku 9:00 - 14:30 hod. (vždy je nutné objednání buď skrze objednávkový formulář nebo telefonicky). Po domluvě lze i jiný termín.

Tel.: 730 561 206

05. 03. 2019 | Panenské Břežany

VLASTISLAV JANÍK

Příspěvek byl publikován ve sborníku Studie a zprávy. Historický sborník pražského okolí, 2014, roč. 4, s. 167-177. Zde na stránkách PNÚO zveřejněno s laskavým svolením autora i spoluvydavatelů.

Příběhy lidí spojených kolem atentátu na Heydricha jsou i po více jak sedmdesáti letech stále laické i odborné veřejnosti neznámé. Tato stať přináší vhled do života jedné rodiny, která bezprostředně zasáhla do osudu parašutistů skupiny Anthropoid a bez jejíž pomoci by se možná jejich osud ubíral jiným směrem. Článek v tomto rozsahu mohl vzniknout díky zachovalé korespondenci, kterou dal k dispozici autorovi synovec Jaroslava Starého, Josef Vančura ze Šestajovic. Díky dochovaným dopisům můžeme nyní rekonstruovat život Josefa Starého v době 1. světové války, kdy byl internován ve Velké Británii a později vstoupil i do řad armády Britského impéria. Proto bych chtěl v úvodu tohoto článku vyjádřiv Josefu Vančurovi dík za poskytnuté materiály.

Mládí a dospívání

Jaroslav Starý se narodil 22. dubna 1891 v Sobíňově Josefu Starému a Josefě Staré.^[1]Měl staršího bratra Josefa a mladší sestru Marii.^[2]Vyučil se zahradníkem. Jako devatenáctiletý mladý muž byl v roce 1907 odveden k 60. pěšímu pluku do Miškolce, kde sloužil u 10. roty.^[3]

Po návratu z vojenské prezenční služby odešel z rodného kraje a usadil se jako nájemník v novostavbě vilky v Klánovicích čp. 38, která patřila Janu Tanečkovi. Zde vykonával zahradnické řemeslo. Pravděpodobně v roce 1914 odjel do Velké Británie, kde jej zastihlo vypuknutí 1. světové války. „Dostal jsem právě od Pepy lístek. Píše, jaký jest zmatek a bída. Lituji, že Vám nemohu ničím pomoci. Přišlo to tak náhle. Bude-li evropská válka, budu zadržen jako vojenský zajatec… Pište mi prosím Vás na starou adresu. Kdybych byl zajat, tedy bych se snad alespoň najedl. Jest zde také velký rozruch. Domů již by se nebylo možno dostati. Lituji, že nemohu býti u Vás, ale doma bych v žádném případě nemohl býti,“ psal Jaroslav Starý z Londýna svým rodičům do Sobíňova jako reakci na právě proběhlé události.^[4]

- 167 -

Jaroslav Starý se ocitl na území státu, s kterým bylo Rakousko-Uhersko ve válečném stavu. Stává se pro hostující zemi možným nepřítelem, ač z výše citovaného textu na odeslané pohlednici lze odvodit, že by měl nejspíše mnoho problémů bojovat za císaře pána a jeho rodinu.

Anglická internace

Na podzim roku 1914 se naplňuje předpoklad, který Jaroslav Starý vyslovil ve svém dopise před vypuknutím války. Je internován v zajateckém táboře. Díky korespondenci, kterou mohl udržovat se svojí rodinou i v době válečného konfliktu, můžeme rekonstruovat, jak celé zajetí prožíval.

V prvním dochovaném dopise z anglického zajetí odeslaném z Portsmouthu 25. ledna 1915 psal o naději, že válečný konflikt brzy skončí a že se brzy podívá domů. Prosil rodiče, aby mu častěji psali, ale z důvodu rychlejšího doručení mu na dopisy nelepili žádnou známku. Dále píše: „čas nám zde dosti rychle uběhl, neb nás zde bylo asi 30 Čechů. Byl zde též Jaroslav Mejtský^[5] z Chrasti, ale byl právě dnes puštěn na svobodu. Doufám, že též na mně přijde brzy řada i na všechny ostatní Čechy.“^[6]

Poměry v anglických zajateckých táborech se s pokračující válkou pomalu lepšily. Od února 1915 začali dostávat internovaní zajatci denně noviny a tím začali být lépe informováni o událostech ve světě. Jaroslav Starý se snažil volný čas v zajateckém táboře vyplnit četbou knih, které se mu podařilo sehnat,^[7] a začal se věnovat „pilně“ výuce ruského jazyka.

Vzájemná výměna dopisů mezi ním a jeho rodiči přes frontové linie nebyla vůbec bez problémů a zdržovalo ji také mnoho administrativních opatření. Dopisy chodily i s tříměsíčním zpožděním a některé nedošly vůbec. Jaroslav Starý naléhal na své rodiče, aby dopisy posílal bratr, který byl schopen psát anglicky nebo francouzsky, a to z toho důvodu, že „jdou dopisy těmito jazyky psané rychleji, jelikož jsou snadnější k cenzurování“.^[8]

V dubnu 1915 Jaroslav Starý změnil místo své internace. Z přístavního města Portsmouthu ležícího jihozápadně od Londýna byl přeložen do města Dorchester asi 120 km vzdáleného západním směrem od Portsmouthu. Zde byl britskou vládou vybudován zajatecký tábor postavený z dřevěných baráků. V dopise čteme: „Poměry jsou dosti uspokojivé. Strava jest dobrá a dostatečná.“^[9] Jaroslav Starý se dostal do společnosti zajatých německých vojáků a Poláků. S Poláky udržoval blízký kontakt. Litoval jen toho, že nemá dostatek knih, kterými by mohl lépe využít volný čas.

V dopise z 3. června 1915, který píše Jaroslav Starý svým rodičům do Čech, se dostavuje již beznaděj, která se téměř po roce internování postupně vkrádala do jeho mysli. O sobě je totiž schopen napsat již jen dva řádky: „Já jsem zdráv, ale dlouhá chvíle nás moří a není naděje, že válka brzy skončí. Jinak nemám co psáti.“^[10] Na druhou stranu je dychtivý zpráv z domova,

- 168 -

o svých blízkých apod. Velmi jej zajímá stav bratra, který musel na rozdíl od něj po vyhlášení mobilizace nastoupit do c. a k. armády. Krátce po nasazení na frontu byl zraněn: „Kuličkou dostal jsem to jako o pouti; hodinky mně zachránily. Jinak jsem byl pryč. Možno, že nás pošlou do Čech. Až se uzdravím, pojedu přes Čáslav, kde nás znovu vyzbrojí.“^[11] Zranění to muselo být vážné, když se Jaroslav Starý v dopise ptá, zda je bratr stále ještě v nemocnici v Kutné Hoře.

15. června 1915 píše Jaroslav Starý domů další dopis. Tentokráte opět z jiného místa, z Wakefieldu v severní Anglii. Změna mu musela prospět, neboť píše: „… mám se na nynější okolnosti dosti dobře.“^[12] Zajatci nyní mohli čas vyplnit i sportem: „postavili jsme si zde hrazdu a pěstujeme trochu tělocvik, aby nám lépe ušel čas.“^[13] Ve Wakefieldu dostal Jaroslav Starý i své vězeňské číslo 1542.^[14]

S prodlužujícím se válečným konfliktem začala váznout i vzájemná korespondence Jaroslava Starého s rodiči a sourozenci v jeho domovině. Poslední dochovaný dopis, který odeslal z Wakefieldu, je datovaný 2. července 1915.^[15] Napsal v něm o velké nudě, kvůli které čas utíká velmi zvolna. Jediné rozptýlení jim umožňovala hrazda, na které dle nálady cvičili.

Pak nastává víc než tříměsíční pauza, ukončená dopisem z 12. října 1915 ze skotského města Stobs blízko Harvicku, kam byl několik dnů před odesláním zmiňovaného dopisu Jaroslav Starý přemístěn. V dopise se omlouvá, že i on sám nemohl dlouho psát a ani jemu dva měsíce žádná pošta nedošla. Vinu za to dává stálému měnění adres. Přesto z dopisu pramení jisté uspokojení s dosavadním místem pobytu, když píše: „Líbí se mi zde, neb jsme zde v krásné hornaté krajině. Do nejbližšího města jest asi 6 kilometrů.“^[16]

Po tomto dopisu následuje velká časová proluka. Další dopisy do vlasti, které se alespoň do dnešních dnů dochovaly a jsou známy badatelům, pocházejí až z roku 1919, tedy po skončení 1. světové války a vzniku samostatného Československa. Je tedy možno usuzovat, že snaha udržovat písemný kontakt ze strany Jaroslava Starého a jeho příbuzných určitě musela být, ale technické podmínky a neochota válčících stran této dopisní výměně bránily. Další osudy Jaroslava Starého tak můžeme rekonstruovat na základě jeho poslužného legionářského spisu, který se dochoval ve Vojenském historickém archivu, jenž je součástí Vojenského ústředního archivu v Praze na Invalidovně.

Služba v britské armádě

Tak jako v Rusku byla v letech 1916 až 1917 prolomena mezinárodní úmluva, že do armády nemohou být přijati zajatci nepřátelského státu, musela tato změna vzhledem k délce trvání válečného konfliktu a postupného vyčerpávání bojujících stran proběhnout i ve Velké Británii. Svědčí o tom fakt, že Jaroslav Starý poté, co byl propuštěn z „internačního ležení“,^[17]vstoupil dobrovolně dne 2. července 1917 do britské armády.^[18]Přijat byl do Královského pluku

- 169 -

západního Kentu^[19] pod identifikačním číslem 27 776 a „po krátkém výcviku“^[20] byl poslán lodí koncem srpna 1917 s tímto plukem do Indie. Jeho cesta vedla kolem západního afrického pobřeží, protože trasa přes Středozemní moře nebyla z důvodu přítomnosti nepřátelských ponorek bezpečná. Jaroslav Starý tak mohl na své plavbě navštívit na západním pobřeží Afriky ležící stát Sierra Leone, kde jeho loď zakotvila dokonce na 10 dnů. Dalším cílem plavby se stalo Kapské Město, kde posádka strávila 2 dny. Poté zakotvila na 6 týdnů v Durbanu na východním pobřeží tehdejší Jihoafrické unie. Tímto městem byl Jaroslav Starý přímo unesen: „Město jest velice pěkné. Krásné výstavní budovy, pěkné parky a nádherná botanická zahrada. Nás tábor byl jen asi 100 metrů od moře a koupali jsme se každý den. Na mě to dělalo více dojem jako Riviéra než Afrika a loučil jsem se velice nerad.“^[21] Po opětovném vyplutí loď udělala zastávku na 3 dny v bývalé Německé východní Africe a teprve v listopadu doplula do Bombaje. Odtud hned vojáci vyrazili do Jubalpur ve střední Indii, kde byla dislokována jejich jednotka.

Na asijském kontinentu, při zařazování nových vojáků do funkcí, se na žádost tamních vojenských úřadů přihlásil jako hudebník. Hrál na klarinet ve vojenském orchestru a paralelně na čelo u komorního smyčcového souboru.^[22]

V únoru 1918 se jejich jednotka přesunula k afgánským hranicím do města Quetta,^[23] ležícího v provincii Balúčistán, asi 70 mil od afgánských hranic: „…vysoko v horách (Hindu Kush) přes 5 tisíc stop nad hladinou moře. Okolní hory jsou až 11 tisíc stop. Jest to zde velmi pusté – skoro žádné rostlinstvo neb jest zde málo vody. Prší zde velice zřídka… Co se flory týče, byl bych brzy hotov – holé skály a pláně jen ojediněle živořící alpiny a těch jest velmi málo. Půda jest velmi úrodná, ale není vody. Za celý loňský rok zde měli 2 deště a ne velké. Pěstuji zde révu v trenách asi 1 metr hlubokých a kde možno zeleninu – hlavně melouny, které jsou výborné. Každá kapka vody se využitkuje. Afgánci též pěstují mnoho ovoce – hlavně révu a vlašské ořechy, které suší a vyváží ve značném množství, hlavně sem do Indie.“^[24]

První zprávu o svém synovi Jaroslavovi po dlouhé době dostávají rodiče od svého druhého syna Pepíka z Roudnice 10. dubna 1919. Ten se o osudech bratra dozvěděl z dopisu, který mu zaslal pan Veselý z Anglie. Bydlel na stejné adrese jako Jaroslav Starý a udržoval s ním písemný kontakt. Od toho data se opět rozproudila výměna dopisů mezi Jaroslavem Starým a jeho příbuznými.

- 170 -

V roce 1919 vypukla 3. anglo-afghánská válka.^[25] Vůdce Afghánistánu Amánulláh vyhlásil nezávislost země. Anglické velení stáhlo své vojenské jednotky soustředěné v Pákistánu a Indii a nasadilo je na afgánskou hranici. Jednou z těchto jednotek, která se do konfliktu zapojila, byl i pluk Královského západního Kentu, u kterého sloužil Jaroslav Starý. Pluk dostal 9. května 1919 rozkaz, aby se jednotka přesunula znovu do pohraničního města Quetta, které svojí strategickou polohou mělo pro armádu velký význam. 11. května pluk vyrazil dle rozkazu na cestu.

Průběh celého konfliktu byl velmi rychlý: „Afgánci ale po prvním utkání měli nepochybně dosti a žádali o příměří. Koncem května jsme jim vzali pohraniční pevnost a od té doby vyjednávají o mír a já doufám, že to brzy skončí,“^[26] Psal v dalším dopise Starý. V tom se nemýlil. Již 8. srpna byla podepsána mezi afghánskou a britskou stranou v Rávalpindí smlouva o příměří. V této smlouvě britská strana uznala samostatnost Afghánistánu.^[27]

Od 8. června byl Jaroslav Starý hospitalizován v nemocnici v Quettě kvůli zimnici. „Nesměl jsem z postele a nesměl jsem psáti. Ale jsem zase zdráv a budu z nemocnice venku v několika dnech.“^[28] Po vyléčení a rekonvalescenci, která trvala ještě 10 dnů po propuštění z nemocnice, byl opět odeslán na afgánské hranice. To byl již podepsán mír mezi oběma státy. Horské kmeny afgánských bojovníků však stále nedávaly britským jednotkám pokoj a docházelo k vzájemným potyčkám. Proto Jaroslav Starý setrval s jednotkou v polních podmínkách na hranicích až do poloviny října. V tu dobu také mělo dojít k vystřídání čerstvými vojenskými jednotkami dopravenými z Anglie podle nařízení, že vojáci zařazení do služby před 1. lednem 1916 budou demobilizováni a cizinci propuštěni ze služby. Jaroslav Starý byl ve stavu britské královské armády zaevidován jako Angličan, takže by se ho toto nařízení o propuštění netýkalo a musel by na svém postu sloužit až do dubna následujícího roku. Což se mu samozřejmě nechtělo. Těšil se domů a nabádal i své příbuzné, aby poslali do Londýna žádost o jeho uvolnění ze služby.^[29]

Vše se podařilo tak, jak si Jaroslav Starý přál. 19. října nastoupil na cestu do přístavního města Karáčí.^[30] Odtud podstoupil plavbu trvající zhruba 23 dnů přes Bombaj^[31] a Suezský průplav do Anglie. V Anglii dostal ještě od královské armády placenou čtyřtýdenní dovolenou a potom se vypravil do vlasti.^[32] Pravděpodobně se tak již na vánoce roku 1919 objevuje v nově vzniklé republice.

- 171 -

Během pobytu v cizině mu zemřel v dubnu roku 1919 otec. Ve svých dopisech na něj Jaroslav Starý několikrát vzpomínal. Mrzelo ho, že jej nemohl zastihnout doma živého: „Stále jsem se těšil, že se vrátím ještě včas, ale osud mi to nedopřál. Chudák tatínek naší svobody neužil, ale jsem rád, že odešel s vědomím, že se naše sny vyplnily a že naše oběti nebyly nadarmo.“^[33] Vzpomínal na něj i jako na hudebníka v souvislosti s tím, že si z Indie odvážel množství hudebních nástrojů.

Z anglické armády byl Jaroslav Starý demobilizován k 30. lednu 1920. Československé úřady jeho demobilizaci provedly až 24. dubna 1920. Do odsloužených let se mu pak započítávala doba od nástupu do britské armády 2. července 1917 do 31. prosince 1919. Dle příslušných tabulek se mu tímto započítalo sedm let a šest kalendářních měsíců aktivní služby v československých legiích.^[34]

Doma

Po příjezdu do Československa se Jaroslav Starý opět usídlil v Klánovicích,^[35] v podnájmu, v domku pana Tanečka s číslem popisným 38, a začal vykonávat svoji profesi zahradníka. V jeho práci mu pomáhala i sestra Marie, provdaná Pelikánová, která byla již v té době ovdovělá a měla dceru Věru.

Jaroslav Starý prožíval nejkrásnější období svého života. Jediné, co jej trápilo, byly občasné záchvaty malárie, kterou si přivezl z pobytu v subtropickém pásmu. Snažil se ji léčit tehdy dostupnými prostředky. Pravděpodobně se nejednalo o nějakou silnou formu malárie, neboť v jediném dochovaném záznamu o této nemoci prosí o zaslání antimalarik svoji maminku v Sobíňově, kde léky zapomněl. V dalších dochovaných materiálech již o této nemoci není zmínka.

Zahradnická živnost se mu začala dobře rozvíjet. Pan Starý totiž prostřednictvím svých příbuzných, kteří denně jezdili do Prahy za prací, dodával čerstvě nařezané květy do květinářství ve středu Prahy. Proto si v sousedních Šestajovicích mohl koupit pozemky a v roce 1928 si na nich vystavěl rodinný dům, který byl zkolaudován 17. prosince 1928 jako dům s číslem popisným 182.^[36] Sdílel jej společně se svojí manželkou Marií, která v Šestajovicích pracovala jako učitelka na místní škole.

Marie Stará, rozená Hrůzová, se narodila v Praze 19. března 1902. Vystudovala učitelský ústav, kde také 6. června 1921 složila úspěšně zkoušku dospělosti.^[37] Po prázdninách 16. září 1921 nastoupila na místo zastupující učitelky na obecné pětitřídní škole v Kostelci nad Labem.^[38] Na tomto místě pobyla jen rok. 4. července totiž žádala Okresní školní výbor v Brandýse nad Labem

- 172 -

o udělení místa učitelky v okrese Brandýs. Příslušný okresní rada jí již 8. července 1922 vyhověl a ustanovil jí zastupující učitelkou na obecní škole v Šestajovicích, kde měla zastupovat ve vyučování Františka Kříže, řídícího učitele, který přecházel na měšťanskou školu pro chlapce ve Staré Boleslavi.^[39] Nástup jí byl umožněn k 1. září 1922.^[40] Od tohoto data se vine její učitelská kariéra spjatá se šestajovickou školou.

26. července 1923, po ukončení školního roku, musela Marie Hrůzová znovu žádat o místo zastupující učitelky v brandýském okrese a ve své žádosti tehdy uvedla, „aby jí dle možností bylo uděleno místo v Šestajovicích, kde dosud působila“.^[41] Okresní školní výbor v Brandýse její žádosti vyhověl a paní Marie Hrůzová tak opět po prázdninách 1. září mohla na školu znovu nastoupit.

Po odchodu řídícího učitele Františka Kříže do penze v únoru roku 1926 žádá Marie Hrůzová 24. března 1926 o to, aby byla jmenována definitivně bez určení místa právě na výše uvedený post. Na její žádost Okresní školní výbor v Brandýse nad Labem reaguje 27. března 1926 přeposláním její žádosti Zemské školní radě v Praze, kterou doplňuje zprávou, že na škole v Šestajovicích „působí od 1. března 1926 na učitelském místě s uvolněnými požitky po Františku Křížovi…“. „Činíme návrh, aby žadatelka ustanovena byla definitivní učitelkou bez určení služebního místa s platností od 1. října 1922.“^[42] Zemská školní rada na žádost Okresního školního výboru musela reagovat negativně, když 2. srpna 1926 Marie Hrůzová opět uctivě žádá o udělení místa zastupující učitelky v Šestajovicích. Tam se také Marie Hrůzová dnem 1. září 1926 opět „přihlásila“.^[43] Definitivního jmenování bez určení místa se Marie Hrůzová dočkala až 6. října 1926, kdy podepsala „obdržecí list“.^[44]

Jmenování za definitivní učitelku došlo od Zemské školní rady až 10. června 1927 s tím, že první platnost tohoto jmenování se vztahovala již k datu 1. října 1922.^[45]

Marie Stará, rozená Hrůzová byla za svoji pedagogickou práci v letech 1929–1930 hodnocena velmi dobře. V následujících letech až do roku 1938 byla klasifikována dobře.^[46]

Rok 1936 nebyl pro ni zrovna šťastný. Od února až do listopadu byla na zdravotní dovolené. Zato následující rok byl šťastnější. Tento rok odešel do penze dlouholetý řídící učitel Ladislav Liška a Marie Stará byla 23. ledna 1937 dekretem ustanovena od 1. února 1937 zatímní řídící učitelkou obecné smíšené školy v Šestajovicích. V této funkci setrvala až do 30. června 1938, kdy byla zproštěna místa zatímní řídící učitelky a od 1. července se opět stala zatímní učitelkou.^[47] Do funkce řídícího učitele byl jmenován František Vodrada.

Jaroslav Starý se v Šestajovicích, jakožto i před válkou v Klánovicích, aktivně zapojil do Československé obce sokolské. Postupně se vypracoval do funkce náčelníka IV. okrsku Sokolské župy Barákovy. To mu samozřejmě otevíralo kontakty do sousedních jednot, jako byla jednota v Horoušanech, Nehvizdech či v Praze. V Sokole působila samozřejmě i jeho manželka Marie.

- 173 -

Válka

Válka do života manželů Starých zasáhla ještě před vlastním vypuknutím. Okresní školní výbor v Brandýse nad Labem totiž již 3. března důvěrně žádal Okresní úřad v Brandýse nad Labem o vyšetření velikosti podniku Jaroslava Starého a o prozkoumání jeho majetkových poměrů. Okresní školní výbor tak jednal na základně vládního nařízení č. 379/1938 Sb. ze dne 21. prosince 1938 o úpravě některých personálních poměrů ve veřejné správě. Toto nařízení reagovalo na velký přísun vyhnaného českého obyvatelstva ze zabraného pohraničí. Vláda si od tohoto nařízení slibovala vytvoření volných pracovních míst ve státní správě tím, že propustí některé zaměstnankyně, které jsou sociálně zajištěny buď svými manžely, nebo vlastním majetkem.^[48] Bohužel důsledky tohoto opatření dopadly i na Marii Starou. Ta byla na základě tohoto nařízení podle §8 a §9 zproštěna služby ke dni 31. května 1939, což ji bylo oznámeno dopisem z Okresního školního výboru v Brandýse 22. dubna.^[49] Marie Stará se však nechtěla svého místa vzdát. 15. května podala proti výpovědi odvolání. 24. srpna ministerstvo školství a národní osvěty výnosem z 11. srpna její odvolání zamítlo. K platovému vyrovnání pak došlo až 23. ledna 1940, kdy jí bylo přiznáno tzv. odbytné ve výši 12 636 K. Tímto datem také definitivně skončila její učitelská kariéra na obecné škole v Šestajovicích.^[50]

Život manželů Starých radikálně změnila noc z 28. na 29. prosince 1941. Tuto noc byla v katastru obce Nehvizdy vysazena skupina Anthropoid ve složení rtm. Josef Gabčík a rtm. Jan Kubiš. Dvojce parašutistů šťastně přistála na poli východně od obce Nehvizdy. Oba parašutisté ukryli operační materiál v zahradnické budce Antonína Sedláčka a k ránu opustili dopadovou plochu, aby vyrazili na svoji první záchytnou adresu. Po průchodu přes rakovnické a plzeňské záchytné adresy se oba parašutisté na počátku ledna objevili v Praze. Jejich první snahou bylo soustředit uschovaný operační materiál na bezpečné místo. Proto se 13. ledna 1942 vypravuje Jan Kubiš do Nehvizd,^[51] kde vyhledává zahradníka Antonína Sedláčka. S ním pak veškerý materiál přenáší do jeho domu v Nehvizdech. Tehdy Jan Kubiš využije kontaktu na Františka Kroutila, který dostali od pana faráře Františka Samka z Nehvizd, když se ráno u něj po seskoku zastavili, aby zjistili, kde se vůbec nacházejí.^[52] František Kroutil se tak postavil na první místo ochotných sokolských činovníků, kteří provázeli skupinu Anthropoid až do jejího zániku. František Kroutil do odvozu vybavení skupiny zapojuje v sousední vsi bydlícího Břetislava Baumana a Jaroslava Starého ze Šestajovic. S jejich pomocí se dopravené zbraně a výbušniny dostávají postupně na bezpečná místa v Praze. Jaroslav Starý členy Anthropoidu vybavuje i velmi užitečným kontaktem na dalšího člena obce sokolské Jaroslava Piskáčka, bydlícího ve Vysočanech.^[53]

- 174 -

Po odvozu operačního materiálu z místa seskoku o odbojové činnosti sokolských činovníků v Nehvizdech, Houroušanech a v Šestajovicích nemáme žádných informací. Zdá se, že odbojová sokolská organizace v Praze se plně o příslušníky skupiny Anthropoid i dalších skupin, které přicházely od konce března roku 1942 do protektorátu a uchytily se v Praze, dokázala postarat. Co však už nedokázala ilegální organizace unést, byla zrada parašutisty Karla Čurdy ze skupiny Out Distance, který se dobrovolně přihlásil na řídící úřadovně gestapa v Praze v Bredovské ulici. Od 17. června vypukla vlna zatýkání, která vedla až k 13. červenci, kdy je zatčen František Piskáček. 15. července dorazí zatýkání do Šestajovic a Horoušan. V tento den jsou zatčeni mlynář Břetislav Bauman a Jaroslav Starý. Na zatýkání v Šestajovicích vzpomíná pan Josef Vančura, synovec Jaroslava Starého: „Šel jsem akorát ze školy ke strýci na oběd. Stavení měli totiž kousek od školy, hned za zdí Friedmannova statku. Často jsem tam takto chodil, protože u strýce žila i moje babička. Tehdy jsem se ale nedostal ani na roh zdi, kde cesta zahne v pravém úhlu doprava a míří k domku strýce. Již před tím rohem stálo auto a opodál chlapi v kožených kabátech, kteří mě nechtěli pustit dál.“^[54]

Jak je z uvedeného vidět, úředníci gestapa dorazili do Šestajovic kolem poledního. Jednalo se o zaměstnance řídící úřadovny gestapa v Praze, vedené komisařem Oswaldem Schummem z IIG oddělení. Zadrženého Jaroslava Starého naložili do přistaveného vozu a jeli s ním do sousedních Horoušan. Zde byl týmiž úředníky zatčen Břetislav Bauman. Pak již jejich společná cesta vedla na služebnu četnické stanice v Nehvizdech, kam „asi o 19 hodině přivezlo pražské Gestapo… rolníka Břetislava Baumana z Horoušan a Josefa (!) Starého ze Šestajovic. Vyslýchali je pro podezření z nadržování parašutistům.”.^[55] Zde byli oba muži podrobeni výslechu, z kterého místní četníci vytušili, co se tehdy v noci z 28. na 29. prosince 1941 v katastru jejich obce událo. Na základě toho byl četníky varován Antonín Sedláček, majitel zahradnictví, kde si parašutisté ukryli svoji výzbroj. Dostal tímto čas a prostor k zahlazení všech zbývajících stop, které ještě z prosincových a lednových dní po parašutistech v jeho zahradnické boudě zbyly. Týden po zatčení B. Baumana a J. Starého k Antonínu Sedláčkovi „přišlo gestapo v síle 9 mužů…“. „Na to všech 9 začalo kopat v mojí zahradě, v kompostu a místy po zahradě. Nářadí zpřeházeli, nic nenašli. Já jsem zanechané věci jako krabici, 3 polní lopatky, gumové podložky, zakopal, takže nic nenašli. Na zakopání těchto věcí jsem byl upozorněn oběma parašutisty, kteří věci na místě zanechali, a zvlášť mne upozornil strážmistr Václav Kejcárek,” uvedl ve své výpovědi Antonín Sedláček.^[56]

Po výslechu v Nehvizdech byli Břetislav Bauman a Jaroslav Starý převezeni do vazební věznice gestapa na Pankráci s tím, že Břetislav Bauman byl úředníky gestapa předán vězeňskému personálu ve 24 hodin.^[57] Z největší pravděpodobností byl ve stejný čas zaevidován ve vazební věznici i Jaroslav Starý.

- 175 -

Po zatčení Jaroslava Starého se jeho nejbližší rodina snažila něco podniknout pro jeho záchranu. Přes konexe se ho snažili z vězení vykoupit. Bohužel výsledek byl ten, že Němec, přes kterého tento pokus učinili, od zprostředkování nakonec ustoupil, když zjistil, že se nejedná o hospodářský přečin, ale o odbojovou činnost spojenou s atentátem na zastupujícího říšského protektora.^[58]

V dosud neznámém čase byla zatčena i manželka Jaroslava Starého. K zatčení došlo jako u ostatních žen sokolských odbojářů, které postihl stejný osud, koncem srpna roku 1942. I další osud těchto žen byl stejný. 15. září 1942 byly eskortovány do vazební věznice pražského gestapa v Terezíně.

V Terezíně oba manželé na oddělených celách čekají na konečný ortel. Ten přichází 29. září 1942, kdy jsou odsouzeni v nepřítomnosti stanným soudem k trestu smrti.

22. října je z Malé pevnosti Terezín vypraven transport čítající více než 400 mužů, žen a dětí, směřující do koncentračního tábora Mauthausen. Z toho je 262 osob spojených s vykonáním atentátu na zastupujícího říšského protektora a s podporou parašutistů z operačního období přelomu let 1941 až 1942. Transport dorazil na nádraží do Mauthausenu následující den. Po přijímací proceduře, při které si jména a profese těchto odsouzených vyslechl u Zdi nářků sám velitel koncentračního tábora SS-Sturmbannführer Franz Zierais, byli soustředěni v prostoru tzv. bunkru. Zde přečkali noc. Ráno v 8.30 bylo vyvoláno první jméno ženy, která byla popravena ranou do týla z malorážní pistole. Paní Marie Stará bude tímto způsobem popravena v 11 hodin 40 minut, její manžel Jaroslav Starý ve 2 hodiny a 18 minut po poledni.

Majetek

Všechen majetek manželů Starých byl konfiskován. Dům i zahradnictví získala německá rodina z českého pohraničí, která zde hospodařila až do konce války. Po jejím skončení byla odsunuta. Dům i přilehlé pozemky zahradnictví poté částečně připadly národnímu správci a příbuzným. Krátce po válce byla manželům Starým na domě odhalena pamětní deska na vzpomínku jejich oběti.

Závěr

Rodina Starých patřila k prvním spolupracovníkům paraskupiny Anthropoid. Josefu Gabčíkovi a Janu Kubišovi napomohla k odvezení operačního materiálu z místa seskoku a Jaroslav Starý poskytl skupině cennou adresu na sokolského činovníka ve Vysočanech Jaroslava Piskáčka. Anthropoid tímto mohl plně využívat materiál, kterým byl vybaven, a zároveň dostal adresu na oddaného sokolského odbojáře, který měl blízko k ústředí obce sokolské v odboji. U rodiny Starých stojí za pozornost, že z jejich bezprostředních blízkých či známých nebyl nikdo zatčen, i když se dá samozřejmě usuzovat, že o jejich odbojové činnosti museli vědět.

- 176 -

[1] Narozena 24. 4. 1864 v Sobíňově.

[2] Narozena 30. 6. 1887 v Sobíňově.

[3] Fond Kmenové listy, kmenový list Jaroslava Starého, narozeného 22. 4. 1891 v Sobíňově, uložený ve Vojenském historickém archivu (dále VHA).

[4] Archiv Josefa Vančury, pohled Jaroslava Starého datovaný 31. 7. 1914 a adresovaný Josefu Starému v Sobíňově č. 60.

[5] Jednalo se o známého, který pocházel z Chrasti a o kterém se Jaroslav Starý v dopise ze 4. 2. 1915 zmiňuje, že byl již propuštěn, a žádá ho, aby prostřednictvím svých rodičů podal zprávu jeho rodičům, viz Archiv Josefa Vančury.

[6] Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 25. 1. 1915.

[7] Jednalo se o knihy od Lva Nikolajeviče Tolstého a Victora Huga. Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého ze 4. 2. 1915.

[8] Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 9. 5. 1915 adresovaný rodičům.

[9] TAMTÉŽ.

[10] Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 3. 6. 1915 adresovaný rodičům.

[11] Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 12. 9. 1914 o svém zranění adresovaný Josefu Starému (otci) do Svítkova u Pardubic, kam se rodiče ze Sobíňova přestěhovali.

[12] Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 15. 6. 1915 adresovaný rodičům.

[13] TAMTÉŽ.

[14] Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 15. 6. 1915 adresovaný rodičům. Plná adresa byla Jaroslav Starý, pr. of war Lofthouse Park Wakefield (west camp), England.

[15] Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 12. 10. 1915 adresovaný rodičům.

[16] Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 2. 7. 1915 adresovaný rodičům.

[17] Archiv Josefa Vančury, dopis Josefa Starého z 10. 4. 1919 adresovaný rodičům.

[18] VHA, fond Poslužné legionářské listy, poslužný legionářský spis Jaroslava Starého. Shodou okolností v ten den proběhla bitva u Zborova.

[19] Royal West Kent Regiment. Viz VHA, Poslužné legionářské listy, poslužný legionářský list Jaroslava Starého. Jednalo se o první teritoriální jednotku, prapor č. 4.

[20] Archiv Josefa Vančury, dopis Josefa Starého z 10. 4. 1919 adresovaný rodičům.

[21] Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 5. 7. 1919 adresovaný bratru Josefovi Starému.

[22] TAMTÉŽ.

[23] Quetta, největší město v provincii Balúčistán, známé také jako zahrada Balúčistánu. Rozkládá se v nadmořské výšce 1 680 m. Počet obyvatel je odhadován mezi 896 tis. až 2,8 mil. Tím se řadí mezi 6 největších měst v Pákistánu. In: http://en.wikipedia.org/wiki/Quetta.

[24] Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 5. 7. 1919 a 30. 9. 1919 adresovaný bratru Josefovi Starému.

[25] Jednalo se o tzv. 3. anglicko-afgánskou válku. První anglicko-afgánská válka probíhala v letech 1839-1842 na pozadí tzv. Velké hry strategického konfliktu mezi Britským impériem a Ruskem. 2. anglicko-afgánská válka probíhala během let 1871-1887. 3. anglicko-afgánská válka vypukla v roce 1919, kdy vládce Afgánistánu Amánulláh vyhlásil nezávislost a zároveň v Indii vypuklo povstání Paštunů. Boje byly ukončeny dohodou v Rávalpindí ve stejném roce. Viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Prvn%C3%AD_anglo-afgh%C3%A1nsk%C3%A1_v%C3%A1lka a také http://cs.wikipedia.org/wiki/Velk%C3%A1_hra.

[26] Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 5. 7. 1919 adresovaný bratru Josefovi Starému.

[27] Viz http://sk.wikipedia.org/wiki/Afganistan a také http://cs.wikipedia.org/wiki/Velk%C3%A1_hra.

[28] Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 5. 7. 1919 adresovaný bratru Josefovi Starému.

[29] Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 30. 9. 1919 adresovaný bratru Josefovi Starému.

[30] Největší město Pákistánu, nynější finanční centrum. Ve městě žije okolo 21 milionů obyvatel. Město se nachází v jihozápadní části Pákistánu na pobřeží Arabského moře.

[31] Bombaj, město na západním pobřeží indického poloostrova. Bombajská aglomerace dosahuje téměř 22 milionů lidí.

[32] Čas strávený na dovolené chtěl využít k zakoupení ošacení pro sebe i pro své nejbližší, protože si byl vědom, že hospodářská situace v nově vzniklé republice bude mnohem horší než ve Velké Británii. Proto žádal rodinu o zaslání jejich požadavků, aby jim uvedené šatstvo mohl pořídit. Viz Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 30. 9. 2013 adresovaný bratru Josefovi.

[33] Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 5. 7. 1919 adresovaný bratru Josefovi Starému.

[34] VHA, Poslužné legionářské listy, poslužný list Jaroslava Starého. Jeho osobní číslo v československých legiích bylo 12 212.

[35] V Klánovicích čp. 38 hlášen od 1. 3. 1920, viz Státní oblastních archiv v Praze - Státní okresní archiv Praha-východ se sídlem v Přemyšlení (dále SOkA Praha-východ), fond Okresní úřad Brandýs nad Labem, neinventarizováno, sčítání obyvatel 1921, sčítací list Klánovice 38; nebo také fond Archiv obce Klánovice, neinventarizováno, kniha Seznam příslušníků a osob přihlášených k stálému pobytu (1920).

[36] Povolení ke stavbě vydal místní úřad v Šestajovicích 10. 7. 1928, na základě žádosti, kterou podal J. Starý 26. 6. 1928 stavební komisi. Projekt vypracovala stavební kancelář Josef Sak z Klánovic čp. 106. SOkA Praha-východ, fond Berní správa Brandýs nad Labem, neinventarizováno, daň domovní, Šestajovice 182.

[37] SOkA Praha-východ, fond Okresní školní výbor Brandýs nad Labem, neinventarizováno, osobní spis učitelky Marie Staré, rozené Hrůzové.

[38] TAMTÉŽ.

[39] TAMTÉŽ.

[40] TAMTÉŽ.

[41] TAMTÉŽ.

[42] TAMTÉŽ.

[43] TAMTÉŽ.

[44] TAMTÉŽ.

[45] TAMTÉŽ.

[46] TAMTÉŽ.

[47] TAMTÉŽ.

[48] Text vládní nařízení č. 379/1938 např. na http://www.epravo.cz/vyhledavani-aspi/?Id=7437&Section=1&IdPara=1&ParaC=2.

[49] TAMTÉŽ.

[50] TAMTÉŽ.

[51] Nehvizdy 14. září 1945, záznam výpovědi Ludmily Kroupové, rozené Papričíkové, nar. 24. 11. 1923 v Nehvizdech, okres Brandýs nad Labem, v domácnosti, bytem Nehvizdy čp. 3. Vojtěch ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Edice historických dokumentů, Praha 2013, s. 557.

[52] František Samek (30. 4. 1892 Třebíč - 25. 6. 1961 Nehvizdy), viz Jaroslav ČVANČARA, Někomu život, někomu smrt. Československý odboj a nacistická okupační moc 1941-1943, Praha 1997, s. 50.

[53] Jaroslav Piskáček, narozen 3. 5. 1897 v Praze. Konstruktér pracující jako technický úředník Česko-moravských drah. Člen Sokola Praha-Vysočany, kde zastával funkci náčelníka. Vedl ilegální pětku ve Vysočanech. Přivedl parašutisty ze Šestajovic do Prahy. Zatčen 13. 7. 1942. Popraven v koncentračním táboře Mauthausen 24. 10. 1942 v 16.44. Viz Jaroslav ČVANČARA - Vlastislav JANÍK - Václav LEDVINKA - Vojtěch ŠUSTEK, Pamětní kniha: 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu, Praha 2014, s. 233.

[54] Audiozáznam vzpomínek pana Josefa Vančury z 16. 3. 2013, v držení autora.

[55] Nehvizdy, 1945, 14. září, záznam výpovědi Václava Krejcárka, nar. 23. 3. 1908 v Praze-Proseku, okresního štábního strážmistra sboru národní bezpečnosti, bytem Heřmanovy Sejfy, okres Vrchlabí. V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 558.

[56] Nehvizdy 14. září 1945, výpověď Antonína Sedláčka, nar. 5. 7. 1910, zahradníka v Nehvizdech. V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 559.

[57] Viz Vlastislav JANÍK, Příběh rodiny Baumanovy, Studie a zprávy. Historický sborník pražského okolí 3, 2013, s. 147-157.

[58] Audiozáznam vzpomínek pana Josefa Vančury z 16. 3. 2013, v držení autora.

28. 02. 2019 | Panenské Břežany

Příběh rodiny Baumanovy^[1]

VLASTISLAV JANÍK

Příspěvek byl publikován ve sborníku Studie a zprávy. Historický sborník pražského okolí, 2013, roč. 3, s. 147-157. Zde na stránkách PNÚO zveřejněno s laskavým svolením autora i spoluvydavatelů.

"Pro tvou milou povahu nikdo nesmí Tobě ublížit. I štěstí, které si zasloužíš, jistě přijde a já ti přeji, by cesty, jimiž Ty půjdeš, rozkvetly růžemi, jež neuvadnou." Přání Břetislava Baumana své ženě k narozeninám.

Málokdo z aktérů kolem heydrichiády byl k parašutistům tak blízko a tak brzy po jejich příchodu do protektorátu a naopak tak daleko a jen na tak krátkou dobu jako rodina Baumanova z Horoušan.

Dětství

Rod Baumanů dle rodinné tradice přišel do Čech za vlády Rudolfa II. z Německa.^[2] Baumanové byli mlynáři a své řemeslo chtěli provozovat i ve svém novém působišti. Postupně hospodařili na mlýnech v osadě Chudomel blízko obce Mochov, u Přerova nad Labem a v Horoušanech. Mlýn v Horoušanech vlastnil v 19. století Josef Bauman a Anna Baumanová, rozená Steinerová z Chlumce.^[3]Mlýn měl popisné číslo 11 a ležel pod hrází rybníka situovaného ve středu obce. Po smrti Josefa Baumana se mlynářského řemesla chopil syn Jan narozený 6. února 1868. Na mlýně hospodařil se svojí ženou Annou Houšteckou z Lhoty nad Labem, narozenou 20. prosince 1880. Manželům se 3. prosince roku 1905 narodil syn Břetislav Bauman.^[4] Pokřtěn byl 10. dne téhož měsíce farářem Josefem Kurkou v kostele ve Vyšehořovicích, kam Horoušany farností patřily.^[5] Břetislav začal roku 1911 navštěvovat místní dvoutřídní smíšenou obecnou školu. Jeho učební výsledky byly natolik dobré, že od 17. září 1917 pokračoval ve školní docházce na Měšťanské škole v Čelákovicích, kterou po třech letech ukončil.^[6] V dalším studiu pokračoval na blíže neurčené vyšší hospodářské škole, kde absolvoval dva ročníky. Vzdělávací proces tak ukončil ve svých 17 letech v roce 1922.^[7]

- 147 -

Vojna

V březnu 1925 byl řádně odveden jako vojenské služby schopný. Narukoval 1. října téhož roku. Tehdy byl dle vojenského kmenového listu 165 cm vysoký, světlých vlasů a obočí, šedých očí, normálního nosu, souměrných úst, kulatého obličeje a špičaté brady.^[8] Jako vojín byl přidělen k 6. polní rotě pěšího pluku č. 2.^[9] Měsíc po nástupu na prezenční službu byl Břetislav Bauman převelen do poddůstojnické školy u pěšího pluku 2, kterou 1. 3. 1926 zakončil s velmi dobrým prospěchem. Absolutoriem poddůstojnické školy byl povýšen do hodnosti svobodníka.^[10]Během pobytu na poddůstojnické škole byl hodnocen jako přímý, ochotný a energický voják, který je velmi snaživý a ukázněný. Nabyté vojenské znalosti jej předurčovaly k tomu, že je „k povýšení velmi způsobilý a velmi dobře vycvičen.“^[11] Břetislav Bauman na vojně však dlouho nepobyl. K 1. dubnu 1926 byl „propuštěn z činné služby na trv.[alou] dovol.[enou] jako přebytečný branec podle nar.[řízení] ZVV v Praze čj. 101100/dopl. ze dne 11. ledna 1926”.^[12] Formálně byl pak o rok později přeložen do I. zálohy. 1. července 1928 jej vojenská správa povolala na zvláštní cvičení ve zbrani „v důsledku předčasného propuštění z prezenční služby“.^[13] Pravidelná cvičení pak absolvoval vždy po dvou letech. Většinou v letních měsících musel Břetislav Bauman nastoupit ke své jednotce, aby si udržoval znalosti a dovednosti nabyté během prezenční služby. Délka těchto cvičení byla vždy čtyři týdny s tím, že poslední týden byl Břetislavu Baumanovi prominut. Čtvrté pravidelné cvičení, které měl vykonat v roce 1936, v zimních měsících, mu bylo prominuto dokonce celé.^[14] Jedenáct let po absolvování vojenské prezenční služby byl 15. února 1937 přemístěn k náhradní rotě.^[15]

Sňatek

Je možné, že při nějakých sokolských slavnostech^[16] nebo při běžném pracovním provozu v obci se člen Sokola^[17] Břetislav Bauman blíže seznámil rovněž s členkou Sokola v Horoušanech Emilií Basařovou. Ta žila v Horoušanech v domě čp. 13. Emilie Basařová pocházela z rodiny řezníka a majitele

- 148 -

místního pohostinství v Horoušanech Antonína Basaře^[18] a jeho manželky Anny rozené Skořepové.^[19] Emilie Basařová se narodila 17. února 1916. Pokřtěna byla římskokatolickým farářem Janem Houdkem 5. března 1916. Obecnou školu v Houroušanech začala navštěvovat 1. září 1922^[20] a ukončila ji v roce 1927.

Ke vzájemnému sblížení muselo dojít nejpozději před narozeninami Emilie v roce 1938, neboť se nám dochovalo přání, které napsal Břetislav Bauman své vyvolené k jejím narozeninám: „Milá, zítra máš narozeniny a já přicházím s přáním, abys v ten den i všechny další bylas cele šťastna a spokojena. Jsi ještě hrozně mladičká a mraky již někdy snad zahalily jasnou pohodu Tvých dnů, jistě se všechny rozplynou. To všecko vlivem Tvé dobré duše a Tvého srdce. Pro Tvou milou povahu nikdo nesmí Tobě ublížit a štěstí, které si zasloužíš, jistě přijde a já Ti přeji, by cesty, jimiž Ty půjdeš, rozkvetly růžemi, jež neuvadnou. Ze srdce: navždy Tvůj Sláva.“^[21] Druhý dopis, který též vypovídá o upřímné lásce plné citu, stojí rovněž za to, aby byl ocitován v plném znění: „Milá zlatá Miluško, jsem opět šťasten. Šťasten z každého Tvého pohledu, šťasten z každého okamžiku v Tvojí blízkosti a přešťasten Tvojí láskou. Nikdy nezapomenu ani jediné chvilky, které zkrásnily můj život, a za každou z nich budu Ti navždy vděčným. Přeji Ti, abys i Ty byla klidnější a abys aspoň trochu věřila v budoucnost. Srdečně zdraví a líbá jen Tvůj Sláva.“^[22]V tomto dopise je pravděpodobně vsunuta obava, kterou Emilie Basařová měla z událostí v roce 1938 a které logicky ovlivňovaly nejen obyvatele malé středočeské vesnice.

V květnu 1938 proběhla částečná mobilizace československé armády na základě podvržených informací německé tajné služby. 13. září se pokusila Sudetoněmecká strana o ozbrojený puč. Pomocí policie, četnictva i armády byl puč potlačen a v několika okresech severního pohraničí bylo vyhlášeno stanné právo. Do zbraně je povolán i Břetislav Bauman. Svou cestu do posádky v Mnichově Hradišti popisuje ve svém dopise z 16. září,^[23] v němž píše Emilii, že „už jak jsem vkročil do vlaku, všichni tam „Hej Slované“ a i všechno další cestování bylo ve znamení nadšení do války“.^[24] V posádce byli vystrojeni a dostali první rozkazy k umístění. Břetislav Bauman byl přidělen do jednotky deseti mužů, která odjela do Lovosic. Jednalo se o kulometnou jednotku určenou k obraně proti letadlům (KOPL). Bauman byl v této souvislosti trochu zklamán. Myslel si totiž, že část mužstva jeho kmenového útvaru zůstane v Lysé nad Labem nebo ve Všetatech.^[25]

I přesto, že vztahy mezi oběma státy byly v září roku 1938 napjaté, Břetislav Bauman stále věřil v to, že se „poměry urovnají, pustí nás … domů“. Zároveň si přál, aby vojenské správě mohl vrátit „… jejich nové šaty, boty, krásné dalekohledy a rádi opustíme trampské bydlení.“^[26] Dny totiž plynuly velmi monotónně. Občas nástup v plné polní, cvičení, ale především dlouhá doba, vyplněná hlavně spánkem. Toto nicnedělání nejvíce drásalo nervy pracovitému Břetislavu Baumanovi. Tehdy jeho myšlenky přecházely do vzpomínek na hospodářství s otázkou, jak jsou zabezpečeny podzimní polní práce, kdo jezdí s koňmi a podobně. Po skončení zaměstnání, vždy po páté hodině, hltal pak společně s ostatními vojáky z večerníků či jinak doručené pošty informace o situaci.

V okolí Lovosic působil pravděpodobně Břetislav Bauman se svojí jednotkou až do 10. října 1938. Po podpisu Mnichovské dohody v období od 1. října do 9. října 1938 dochází k evakuaci státních institucí z Litoměřic a Lovosic. Společně se státními zaměstnanci a úředníky odchází i české obyvatelstvo a protinacisticky orientovaní Němci. S nimi odchází i armáda. Lovosice patřily do posledního, V. pásma záboru. Proto byly zabrány až v pondělí 10. října, kdy do města vstupují německé jednotky 76. pěšího pluku wehrmachtu. Břetislav Bauman byl pak 13. října 1938 demobilizován^[27] a navrátil se domů.

- 149 -

28. února 1939 završil Břetislav Bauman vztah s Emilií Basařovou sňatkem. Svatba proběhla v kostele sv. Martina ve Vyšehořovicích před oddávajícím kooperátorem Vladimírem Tomaidesem a za účasti svědků Jaroslava Basaře, úředníka spořitelny z Houroušan čp. 13, a Antonína Vágnera, rolníka z Horoušan čp. 95.^[28] Manželé pak začali žít v mlýně v Horoušanech čp. 11. Za 14 dní poté došlo k obsazení okleštěného Česko-Slovenska a ustanovení Protektorátu Čechy a Morava. Manželům Baumanovým se 21. června 1940 narodil do válečných vřav ve Vyšehořovicích syn Svatopluk.^[29]

Operace Antropoid

V noci z 28. na 29. prosince 1941 se uskutečnilo vysazení tří operačních skupin z Velké Británie nad územím protektorátu. Jednalo se o skupiny Anthropoid, Silver A a Silver B. V důsledku navigační chyby byla skupina Anthropoid vysazena ve 2 hodiny a 24 minut greenwichského času u Nehvizd. Oba parašutisté, Jan Kubiš a Josef Gabčík, přistáli na zasněžených polích mezi obcemi Nehvizdy a Horoušany. Kubiš bez problémů, Gabčík si při seskoku pohmoždil nohu. Operační materiál ukryli v blízké zahradní chatce Antonína Sedláčka a ráno se vypravili do obce, ležící severně od jejich seskoku. Protože si nebyli jisti, kde se nacházejí, navštívili místní faru, aby se zorientovali. Jako krytí pro své počínání vysvětlovali, že utíkají z Německa z nucených prací a zabloudili. Farář František Samek^[30] jim požadované údaje sdělil a ještě jim doporučil jako obětavého vlastence Františka Kroutila^[31], náčelníka místní sokolské organizace. Oba parašutisté pak opustili Nehvizdy a vyrazili na svoji první záchytnou adresu do Rakovníka.

Jak velel kdysi dávný zvyk, chodili na Nový rok rolníci do polí, aby poprosili o požehnání svým polím. Tak se tehdy sešli v polích rolníci z Horoušan i na Nový rok 1942. Zem byla pokryta sněhem a zkušení rolníci hned zjistili, že po polích musel nedávno někdo chodit, aniž respektoval síť cest, či vlastnické poměry jednotlivých polností. Mezi těmito rolníky byl i Břetislav Bauman.^[32]

Antropoid se vrací

Po zachycení v Rokycanech u Václava Stehlíka, který zajistil ošetření Gabčíkova zranění, 30. prosince parašutisté postoupili na Plzeň, kde měli opět štěstí. U Václava Krále,^[33] policejního inspektora ve výslužbě, opět získali ubytování a od jeho přítele Jana Bejbla^[34] i adresu na Václava Růtu v Biskupcově ulici 1837/4 v Praze Žižkově. Na Silvestra tak Jan Kubiš odjel do Prahy. Josef Gabčík doléčoval své zranění způsobené seskokem a čekal také na vyhotovení pracovních legitimací, které jim opatřil Václav Král prostřednictvím svých spolupracovníků.

Kubišovi samozřejmě leželo v hlavě, jak dostat z dopadové plochy ukrytý materiál. Proto se sám vydal 13. ledna 1942 do Nehvizd. Jel vlakem do stanice v Mstěticích, kde o půl čtvrté vystoupil z vlaku. Na společné cestě do Nehvizd, asi kilometr od nádraží, dohonil Ludmilu Kroupovou, které se údajně ptal, zda-li ví, „čí je bouda za obcí a jaký je její majitel, zda-li je též dobrý Čech." V pozdější výpovědi dotyčná uvedla: „Na to jsem odpověděla, že jej mnoho neznám, že se jedná o zahradníka Sedláčka a myslím, že je též dobrým Čechem. Nato mi tento muž odpověděl, že je parašutistou a že u Nehvizd seskočili s letadla a nějaké věci mají tam uschovány v boudě a že jde k majiteli této boudy. Požádal mne, abych mu ukázala, kde zahradník Sedláček bydlí. Této jeho žádosti jsem vyhověla a s neznámým mužem se rozešla.“^[35] Po krátké chvíli se Jan Kubiš objevil u zahradníka Sedláčka. Ten k tomu vypověděl:

- 150 -

„…dostavil se ke mně do bytu muž, ptal se, zda jsem Sedláček, jestli jsem dobrý Čech, odvětil jsem mu, že ano. Odpověděl mi, že je parašutista a že přizeměli nedaleko mojí boudy, která se nachází v zahradě blízko cesty… Prosil mne, abych s ním šel na zahradu do boudy, kde se skryly věci s parašutisty, a já mu řekl, že před několika dny jsem byl u boudy a na čet. stanici. Prosil mne, jestli bych mu věci v boudě nechal, že si po částech tyto odnese. Kvůli udání jsem navrhl, abychom věci převezli ke mně do bytu… Téhož dne z věcí udělal si balíček, se kterým odešel… asi ve 23 hodin.“^[36] Je možné, že ještě ten samý den se Kubiš zastavil u Františka Kroutila, který když zjistil, o jaké množství materiálu jde,^[37] požádal o další pomoc svého známého ze Sokola bydlícího v sousední vesnici – Břetislava Baumana, jenž nabídl možnost ukrytí materiálu ve své stodole,^[38] součásti areálu mlýna v Horoušanech. Odtud byl potom materiál postupně odvážen do Prahy na předem připravená místa.^[39] Tomu předcházely ještě tři návštěvy u Antonína Sedláčka v intervalu jednoho týdne, kam Kubiš již přicházel ve dvojici pravděpodobně s již doléčeným Gabčíkem.^[40]

Břetislav Bauman pak oba dva při jejich návštěvách odvážel bryčkou z Horoušan tzv. Pilskou cestou přes Hodov na vlakovou zastávku do Úval. Byla nejblíže vzdálena od Horoušan a vždy na ni bylo dostatek lidí, kteří cestovali buď z Prahy, nebo do Prahy, a tím oba muži nebyli tak nápadní.^[41]

Dvojice Sokolů pak zapojila do akce pomoci parašutistům ještě jednoho spolupracovníka, Jaroslava Starého^[42] ze Šestajovic. Jednalo se o náčelníka IV. okrsku sokolské župy Barákovy. Ten parašutistům posléze předal kontakt na Františka Piskáčka^[43] z Prahy. Tím se parašutistům otevřela

- 151 -

cesta na širokou řadu podporovatelů ze strany Sokola v Praze, bez níž by nebylo pro parašutisty možné v okupovaných českých zemích přežívat.

Zatčení

Po odvozu veškerého operačního materiálu z úkrytu v Horoušanech se činnost parašutistů přesunula do Prahy. V Nehvizdech, Horoušanech i v Šestajovicích zavládl klid. Němci na místě dopadové plochy vůbec nepátrali, ač měli přesný záznam průletu letounu, který v noci z 28. na 29. prosince nad protektorátem vysazoval tři československé paraskupiny. Ani atentát a doba bezprostředně po ní nepřinesla žádné ohrožení rodiny Baumanovy. Zlom nastal až po zradě Karla Čurdy z výsadku Out Distance, kdy na základě jeho svědectví gestapo dostalo první stopu a začalo postupně odkrývat celou síť podporovatelů operační skupiny Anthropoid, a to velmi důsledně.

Prvními zatčenými byli odbojáři, se kterými přišel do styku sám Čurda. Jednalo se např. o rodinu Svatošovu, Bautzovu a Moravcovu z Prahy. V Plzni pak o rodinu Královu, Kučerovu, Hrdličkovu a Bejblovu. V Lázních Bělohrad jsou zatčeni Vojtíškovi a v Polici nad Metují manželé Krupkovi. V důsledku těchto zatčení je odhalen Zelenka-Hajský, který se však při zatýkání jako dva dny před tím Marie Moravcová otráví. Poté následuje zatčení rodiny Růtovy. Do pasti padá i Anna Šrámková, pracující v Červeném kříži a patřící k věrným spolupracovníkům Jana Zelenky-Hajského.

Prvním zatčeným vysokým činovníkem Obce sokolské v odboji byl JUDr. Jan Svoboda.^[44] Jeho zatčení proběhlo 19. června 1942. V odboji byl zapojen od ledna 1942, když za ním přišel František Pecháček^[45] a jemu neznámý Jan Zelenka-Hajský a oznámili mu, že se v Praze nacházejí dva parašutisté a „že Hajský potřebuje pro dvě osoby přechodné ubytování na Smíchově“. Svoboda k této věci dále při výslechu uvedl: „Měl jsem buď prohlásit, že jsem ochoten ubytovat dva muže v mém bytě, nebo pro ně hledat útočiště u mých známých. V této záležitosti dostavil jsem se k mému známému Hoškovi, který eventuálně měl u sebe tyto dva muže ubytovat. K tomu ovšem nedošlo, nýbrž tito dva muži byli ke mně přivedeni Hajským a já je potom ubytovával 3 dny.“^[46] Pro zmiňovaného Vratislava Hoška^[47] a jeho manželku Vlastu^[48] si pražské gestapo přišlo 23. června 1942. Pak opět zatýkání v síti sokolské odbojové organizace ustává.

- 152 -

Až 9. července se gestapo dostalo na stopu čelního podporovatele parašutistů Václava Nováka.^[49] Toho také tento den zatýká i s jeho početnou rodinou.^[50]

Tvrdé podmínky vyšetřování, kterému byla vystavena celá rodina Václava Nováka, počítaje v tom i Jindřišku Novákovou,^[51] které v té době bylo 14 let, vedly k tomu, že 13. července byl zatčen Jaroslav Piskáček. V podvečer 15. července následovalo zatýkání v Šestajovicích a v Houroušanech. Zde byli komisařem Paulem Schummem z oddělení IIG řídící služebny gestapa v Praze zatčeni Jaroslav Starý a Břetislav Bauman.^[52]

Tím se gestapo dostalo na samý začátek příběhu skupiny Anthropoid. Hledalo však dál. Z indicií, které pravděpodobně z výslechů zjistilo, a ze zkušeností, které nabylo z boje s parašutistickými skupinami, chtělo objevit i všechen standardní i operační materiál, s kterým byla operační skupina Anthropoid do protektorátu vysazena. Všechny výsadky se tehdy řídily pokynem: „ihned po seskoku zakopati pečlivě padáky a letecké oděvy, jakož i ostatní součástky nutné pro přelet. Ukrýti si případně materiál a vyčkati v lese poblíže místa seskoku do rána.“^[53]

Vraťme se tedy ještě jednou do Nehvizd. První neděli v lednu 1942 se šel Antonín Sedláček podívat na svou zahradu. Při obhlídce zjistil, „že čtyři prkna nad dveřmi jsou odtržena a petlice od dveří vytržena a zasunuta zpět“. Jak dále při výslechu vypověděl: “Otevřel jsem dveře, vešel dovnitř a viděl jsem na zemi ležet jednu plechovou krabici s angl. nápisem, tři krabice a kus papíru k balení.“^[54] Ač Antonín Sedláček zjistil, že se mu z boudy nic neztratilo, nahlásil „vloupání“ 6. ledna 1942 na četnické stanici. Četníci tuto událost sice zaevidovali, ale pátrali po ní jako po vloupání a celou věc neoznámili gestapu.^[55] Tím se v prvních dnech po seskoku se štěstím podařilo seskok skupiny Anthropoid utajit.^[56]

Až za několik dnů po události se objevil u Antonína Sedláčka Jan Kubiš, který mu oznámil celou pravdu o vloupání do jeho zahradního domku. Pak veškerý operační materiál přemístili do domku zahradníka a Kubiš si jej po částech odvezl přes Horoušany do Prahy. „V boudě jsme zanechali

- 153 -

8 gumových podložek a tři polní lopatky,“^[57] vypověděl po válce Antonín Sedláček. Poté, co byl zatčen Břetislav Bauman i Jaroslav Starý, zašel za Antonínem Sedláčkem štábní strážmistr Václav Krejcárek z místní četnické stanice v Nehvizdech, „aby věci, které v boudě byly uloženy, odstranil pryč, nejlépe, aby je zakopal na poli“.^[58] To také Antonín Sedláček hned učinil s tím, že je ukryl v kompostu, který měl v areálu zahradnictví.

Až po zatčení Břetislava Baumana a Jaroslava Starého se gestapu naskytla možnost zrekonstruovat přesně vysazení skupiny Anthropoid u Nehvizd, kteréžto místo gestapu pravděpodobně Bauman potvrdil. Gestapo se pak snažilo odhalit další osoby, které výsadku po jeho vysazení bezprostředně pomáhaly.

Asi týden po zatčení byl Břetislav Bauman úředníky pražského gestapa přivezen do Horoušan. Nejdříve vozy zastavily před domem pana Vágnera, kde bydlela jeho sestra. Prohledali dům a poté to samé učinili i ve mlýně a v domě Popových, kde bydlela jeho druhá sestra. Prohlídky nepřinesly žádné výsledky. Na základě výpovědi Břetislava Baumana, že Kubiš část materiálu ukryl v lomu ve Skalách,^[59] si Němci nechali předvolat horoušanské muže od 16 do 60 let s krumpáči a lopatami, kteří pak v doprovodu starosty a „nějakého Němce museli chodit přehrabovat do Skal, zda tam něco parašutisté nenechali“.^[60] Až navečer po předchozích prohlídkách přivezli úředníci gestapa Břetislava Baumana k zahradnictví Antonína Sedláčka. Dle Sedláčkovy výpovědi u výslechu „přišlo gestapo v síle 9 mužů s jedním civilem a ptalo se, zda ho neznám a jeho, zda zná mne. Odpověděl, že ne. Nato všech 9 začalo kopat v mojí zahradě, v kompostu a místy po zahradě. Nářadí zpřeházeli, nic nenašli. Já jsem zanechané věci jako krabici, 3 polní lopatky, gumové podložky, zakopal, takže to nenašli.“^[61] Po tomto neúspěchu Němci odjeli.

Identifikace parašutistů

Němci podrobili mrtvoly parašutistů důsledné identifikaci, aby měli jistotu, že dopadli pravé vykonavatele atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha. Identifikace proběhla záhy po dobytí kostela v Resslově ulici. Mrtvá těla všech sedmi parašutistů museli identifikovat svědkové z místa činu, jakými byl například SS-Oberscharführer Johannes Klein, řidič obergruppenführera R. Heydricha a s ním dalších 13 svědků, kteří se shodou náhod ocitli v den atentátu v Holešovičkách. Další vlna identifikace pak probíhala již podle zakonzervovaných a dobře uchovaných hlav Jana Kubiše a Josefa Gabčíka a to jen lidmi, kteří parašutistům pomáhali. Jednalo se o 9 osob. Vesměs šlo o osoby, které s Janem Kubišem či Josefem Gabčíkem přišly jako první do styku. Proto se identifikace musel zúčastnit Václav Král z Plzně, Václav Růta, manželé Piskáčkovi, Václav Novák a pak dívky Marie Kovárníková, Ludmila Soukupová a Anna Malinová, které se staly za pobytu obou parašutistů v protektorátě jejich blízkými přítelkyněmi. Této identifikaci se nevyhnul ani Břetislav Bauman. V hlavě mrtvoly č. 6 „poznal opětovně a se značnou jistotou Strnada,^[62] respektive onoho muže, který se u něho objevil a prosil ho o pomoc při ukrytí padáků.“^[63]

Zatčení manželky

Utrpení rodiny Baumanů nebylo zatčením Břetislava zdaleka naplněno. Msta za smrt zastupujícího říšského protektora R. Heydricha měla být zaplacena krví a utrpením rodinných příslušníků i nezletilých dětí. Emilie Baumanová byla zatčena měsíc a půl po svém muži, 31. srpna 1942. Zatýkací komando si odvezlo z Houroušan i dvouletého syna Svatopluka.

- 154 -

Model při zatýkání dětí a jejich rodičů byl dvojí. Buď matku a její děti gestapo naložilo do jednoho vozu a společně odvezlo do Petschkova paláce. Zde bylo dítě matce odebráno a odvezeno dle jeho stáří buď na Jenerálku, nebo do Městského domova péče o mládež v Praze-Krči. Druhým modelem byl ten způsob, že děti a matka byly odděleny již při zatýkání a odvezeny samostatně na místa určení. Jak to bylo v případě Svatopluka Baumana a jeho matky, nevíme. Faktem je, že se dvouletý Svatopluk ocitl v internačním táboře pražského gestapa v Praze-Jenerálce, který byl pro účely internace dětí odbojářů podporujících parašutisty z operační skupiny Anthropoid vyčleněn.

Terezín

Břetislav Bauman byl 27. srpna 1942^[64] převezen do vazební věznice pražské služebny gestapa v Malé pevnosti Terezín. Umístěn byl na celu č. 29. Odtud napsal svému otci 30. září korespondenční lístek s krátkým textem, že je zdráv a má se dobře a prosí o zaslání pracovních bot.^[65] Dále oznamuje, že mu může být posláno měsíčně 100 K. V závěrečných pozdravech pak Břetislav Bauman prosil, aby jeho rodiče vyřídili pozdrav i jeho ženě Emilii.^[66] To znamená, že ani v Malé pevnosti Terezín Břetislav Bauman v té době nevěděl, že jeho žena byla také zatčena a vyšetřována. Do terezínské Malé pevnosti byla dopravena 15. září 1942.^[67]

Během pobytu v Terezíně mohla Emílie Baumanová dlouhou chvíli vyplnit vyšíváním kapesníků.^[68] Na jednom z nich je vyobrazena žena v roztrhaných plandavých šatech, s miskou na jídlo v ruce a s druhou miskou na hlavě. Protože výšivka měla být s největší pravděpodobností věnována synovi, aby jej obveselila, byl zvolen možná tento námět. Ve spodní části výšivky je i datum provedení práce – 13. říjen 1942. Na druhé výšivce je na polštáři a pod peřinou vyobrazen chlapec. V jednom z kapesníčků je jako memento zapíchnuta ještě niť i s jehlou a nedokončená obruba. Výšivka tohoto nedokončeného díla musela vznikat těsně před odvozem do KLM.

Trest smrti nad oběma manželi za ukrývání a pomoc parašutistům, jakožto i nad desítkami dalších podporovatelů operační skupiny Anthropoid, vynesl předseda stanného soudu JUDr. Hans Ulrich Geschke v Praze v Petschkově paláci při zasedání v jejich nepřítomnosti 29. září 1942.

22. října^[69] vyjel z Bohušovic nad Ohří transport čítající asi 460 jmen. Mezi nimi bylo i 264 žen a mužů spojených jedním názvem „akce parašutisti“. 23. října dojel vlak na nádraží v Mauthausenu. Následující den bylo všech 264 mužů a žen popraveno v intervalu dvou minut. Emilie Baumanová byla popravena výstřelem z malorážní pistole do týlu v 9 hodin a 54 minut. Její manžel došel svého konce stejným způsobem v 15:12.

Svatopluk

Syn Svatopluk setrval na Jenerálce jen do 12. září 1942.^[70] Tento den jej převezli do Městského domova péče o mládež v Praze-Krči, kde byl internován až do konce války společně ještě s dalšími dětmi, které potkal stejný osud. Důvodem, proč byl z Jenerálky převezen do Krče, byl jeho nízký věk. Na Jenerálce se totiž o 46 dětí ve věku od 3 do 17 let starala sestra Německého červeného kříže Galla, Němka ustanovená Městským domovem péče o mládež. Jí v prvním měsíci pomáhala ještě česká zdravotní sestra.^[71] Obě ženy, zvláště když se Galla dívala na děti zrádců Říše dosti přezíravě, nemohly tolik dětí

- 155 -

zvládnout. Proto byl vytvořen systém, že starší děti od 14 let se staraly o ty od tří do pěti let. Děti od šesti do čtrnácti let se o sebe musely postarat samy. Dvouletý Svatopluk Bauman byl natolik malý, že potřeboval větší péči, a proto byl převezen do Krče. Zde byly na oddělení kostní tuberkulózy umístěny děti rodičů, kteří byli buď popraveni, nebo uvěznění v německých věznicích. Z Městského domova péče o mládež v Praze-Krči se Svatopluku Baumanovi vybavují první vzpomínky, které jeho paměť vůbec zachytila: „V rohu místnosti bylo umyvadlo a já jsem zde, ani nevím proč, dostal na holou. Pak byl v místnosti v protějším rohu stupínek a skříň. Občas mezi nás přišel pán v dlouhém pracovním plášti, ze skříně vytáhl housle a hrál nám na ně.“^[72]

Když se blížila fronta a spojenečtí letci dosáhli svými bombardéry bezpečně i Prahy, byl v únoru a březnu 1945 proveden nálet na Prahu. Únorový nálet byl pravděpodobně proveden na základě omylu spojeneckých letců. Hlavní cíl bombardovacích svazů byly totiž Drážďany. Druhý nálet měl již jasný cíl, průmyslovou oblast ve Vysočanech, Libni a Kbelích. Na jeden z těchto náletů si pamatuje i Svatopluk Bauman: „Šli jsme dolů do sklepa. Zde byly umístěny patrové postele a podlaha byla provedena z cihel položených na štorc. Leželo nás 6 v posteli a najednou to bouchlo blízko nás. Zem se zachvěla, že jsem spadl z postele tak nešťastně, že jsem si natloukl hlavu a měl jsem tam bouli, která se ztratila až za dva roky.“^[73]

I v Městském domově péče o mládež byly děti pod přímým dohledem gestapa. Dokumentaci k ústavu nejdříve vedl referát II BM. Později byly převedeny na referát SBF (Sabotage – Bahnen – Fallschirmagenten), kteréžto oddělení v Praze vedl kriminální komisař Willy Leimer.^[74] Fyzicky se o ně staral kriminální zaměstnanec Friedrich Dennert. Měl na starosti jejich ubytování, zajištění stravy i vyjednávání s vrchním magistrátním radou dr. Richterem, s vrchním radou Albersem či se zaměstnancem ministerstva vnitra Albonem. Do styku přišel i s ředitelkou Městského domova péče o mládež v Praze Reth Lidwigovou.^[75] Náklady na stravu denně činily kolem 2,4 – 2,6 říšských marek na jedno dítě. Německá strana však neplatila nic. Německé státní ministerstvo tyto výlohy předkládalo k proplacení protektorátnímu ministerstvu vnitra a městu Praze.^[76]

Svatopluk Bauman opustil internaci v Praze-Krči 19. května 1945. Ten den si pro něj bryčkou přijel jeho dědeček z matčiny strany Antonín Basař. Rodiče matky Emilie se také o malého Svatopluka začali starat. Internace se na malém Svatoplukovi samozřejmě projevila. Svatopluk zcela zapomněl mluvit česky a se svým dědečkem komunikoval jen německy. Velký odpor měl také k pyžamu, do kterého ho chtěla v prvních dnech po propuštění obléci jeho babička. Když zahlédl, že pyžamo je pruhované jako měl v Krči, vyškubl se babičce a vyskočil oknem ven na náves, jen aby nemusel v tomto pyžamu být. Pyžamo se pak muselo nově ušít z jiné látky plné kytiček, aby se asociace s pobytem v Krči nevracely. Velký strach v něm vyvolával i jejich pes, venkovský voříšek. Když byl pes na dvoře, bál se Svatopluk vyjít ven.^[77]

Staří prarodiče se o svého vnuka chtěli dobře postarat a věnovat se jeho výchově. Proto v roce 1947 prodali i hostinec, který v Horoušanech vlastnili. Jako vždy největší trauma na malého Svatopluka přicházelo kolem Vánoc. Všude v jeho okolí jeho kamarádi zasedali ke štědrovečerní hostině společně s rodiči, jen Svatoplukovi tento kruh nahrazovali dědeček s babičkou, což vlastní rodiče nikdy nemohlo nahradit. Pečlivě také sledoval každičkou zprávu o tom, jak se vrací lidé z koncentračních táborů s nadějí, že se snad vrátí i jeho rodiče.

- 156 -

Závěr

Příslušníci Baumanovy rodiny prokázali během okupace velkou míru osobní statečnosti. Břetislav Bauman u nelidských výslechů neprozradil svého spolupracovníka Františka Kroutila. 9. prosince 1945 na tryzně uspořádané IV. okrskem župy Barákovy, František Kroutil potvrdil, že přežil jen díky statečnosti B. Baumana a J. Starého.

Později byl František Kroutil, za to že přežil heydrichiádu, vystaven velkému tlaku místních aktivistů. Zvolil proto raději po roce 1948 odchod do Spojených států amerických.

Pomoc Břetislava Baumana umožnila parašutistům z operační skupiny Anthropoid zachránit operační materiál, jehož případná ztráta by jistě zkomplikovala provedení naplánované operace. Rodina Břetislava Baumana za to zaplatila během vlny represí nacistické okupační moci spojené s vyšetřováním atentátu na zastupujícího říšského protektora cenu nejvyšší.

- 157 -

[1] O atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha Jaroslav ČVANČARA, Někomu život, někomu smrt. Československý odboj a nacistická okupační moc. [2.] 1941-1943, Praha 1997; TÝŽ, Akce atentát, Praha 1991; Zdeněk JELÍNEK, Operace Silver A, 2. rozšíř. vyd., Praha 2011; Velký čin malé církve, Vavřín na hroby - Sokol Praha Karlín svým obětem za svobodu, Praha 1946; Jaroslav ANDREJS, Smrt boha smrti, 2. vyd., Brno 2008; Vojtěch ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Edice historických dokumentů, svazek 1, Praha 2013.

[2]Archiv Svatopluka Baumana – Pověst o vzniku našeho mlýnu nedatováno, dopis v držení Břetislava Baumana.

^{^[3]}Heinz Pannwitz ve své závěrečné práci o vyšetřování atentátu uvádí, že „prarodiče ještě byli Němci ze Sudet“, což se v konfrontaci ze svědectví z křestního listu nezakládá na pravdě. Srovnej Praha,1942, září, 25.: Pannwitzova závěrečná zpráva o vyšetřování atentátu na Heydricha. Výpověď Miloslava Vágnera, synovce Břetislava Baumana, in: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, 1, s. 723, nebo také rukopis Pověst o vzniku našeho mlýna, nedatováno, dopis v držení Břetislava Baumana.

[4] Archiv Břetislava Baumana – křestní a rodný list Břetislava Baumana. Porod proběhl za účasti porodní asistentky Antonie Skořepové z Horoušan. Břetislav Bauman měl ještě dvě sestry, provdané v Horoušanech. Výpověď Miloslava Vágnera, synovce Břetislava Baumana, in: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 557.

[5] Za kmotry měl B. Bauman Annu Baumanovou, tehdy již vdovu po Josefu Baumanovi, mlynáři z Horoušan, a Marii Houšteckou, manželku Jana Houšteckého. Archiv Břetislava Baumana.

[6] Archiv Svatopluka Baumana – vysvědčení Břetislava Baumana z Obecné a měšťanské školy v Čelákovicích.

[7] Mlynářskému řemeslu se Břetislav Bauman vyučil u svého strýce. Před válkou však již moc mlynářské řemeslo nevykonával. Ve mlýně se jen šrotovalo. B. Bauman se spíše věnoval zemědělství. Výpověď Miloslava Vágnera, synovce Břetislava Baumana, in: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 557.

[8] Vojenský historický archiv v Praze (dále VHA), fond Kmenové listy, Kmenový list Břetislava Baumana.

[9] Velitelství pluku 2 bylo tehdy dislokováno v Litoměřicích v kasárnách Jana Jiskry z Brandýsa. Pluku do prosince 1925 velel plukovník pěchoty Antonín Hasal a pluk podléhal 6. pěší brigádě. Viz Jiří FIDLER – Václav SLUKA, Encyklopedie branné moci Republiky Československé 1920–1938, heslo Pěší pluk 2, Praha 2006, s. 485. Baumanova rota však byla umístěna v Terezíně. VHA, Kmenový list Břetislava Baumana.

[10] VHA, Kmenový list Břetislava Baumana.

[11] VHA, Kmenový list Břetislava Baumana.

[12] VHA, Kmenový list Břetislava Baumana. Délka služby po vzniku Československa byla stanovena zpočátku na 14 měsíců, ovšem byla dočasně prodloužena. Od roku 1924 se sloužilo 18 měsíců a od roku 1933 s ohledem na mezinárodní situaci dva roky. Viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1kladn%C3%AD_vojensk%C3%A1_slu%C5%BEba#1920.

[13] VHA, Kmenový list Břetislava Baumana.

[14] VHA, Kmenový list Břetislava Baumana.

[15] VHA, Kmenový list Břetislava Baumana.

[16] Bauman patřil mezi velmi aktivní sokolské sportovce a zúčastňoval se sokolských soutěží. Byl i nadšeným divadelním ochotníkem. Výpověď Miloslava Vágnera, synovce Břetislava Baumana, in: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 557.

[17] Po vzniku Sokola v roce 1862 v Praze se tento tělovýchovný spolek začal prosazovat i na venkově. Jednoty vznikaly živelně a nebyly organizačně propojeny. Po sokolském sletu v roce 1884 byly ustanoveny dvě první župy, Středočeská se sídlem v Praze a Tyršova se sídlem v Kolíně. O rok později je následovala župa Východočeská. V době, kdy byla v roce 1889 ustanovena Česká obec sokolská, existovalo již 11 žup. Další rozvoj Sokola si vynutil, že od župy Středočeské se oddělila župa Podbělohorská, která se teritoriálně rozkládala na levém břehu Vltavy. Na pravém břehu stále působila župa Středočeská. I tak se dělení žup nezastavilo. Postupně vznikla župa Jungmannova, která se vydělila ze župy Podbělohorské a měla sídlo na Smíchově. Na pravém břehu se začala psát historie župy Barákovy (Josef Barák, 1833–1883, český novinář, básník a spisovatel), která vzešla dělením z župy Středočeské a měla sídlo v Karlíně. Oficiálně začala župa Barákova fungovat od 1. ledna 1898. Dělila se v té době na 4 okrsky, které měly 16 jednot. O pouhých 6 let později Barákova župa vykazovala již 27 jednot, které čítaly 2 564 členů a 190 členek. Před vypuknutím druhé světové války župa Barákova čítala největší počet sokolských jednot – celkem 122. Jednou z těchto jednot byla i organizace v Horoušanech patřící do IV. okrsku společně s jednotami ve Svépravicích a Šestajovicích. Ve Svépravicích vykonával funkci starosty sokola Václav Khol, v Šestajovicích působil okrskový náčelník Jaroslav Starý. Protože Sokolové neustále pořádali různé slavnosti a cvičení, a to i za účasti jednot z okolí, nebyla nouze o navázání přátelství s členy sousedních jednot, které sahalo až do blízké Prahy. Viz http://sokolvysocany.unas.cz/almanach/almanach.htm.

[18] Antonín Basař, nar. v Kostelním Hlavně č. 78, manželský syn Jana Basaře, truhláře v Kostelním Hlavně č. 78, a Kateřiny, rozené Košové z Kostelního Hlavna.

[19] Archiv Svatopluka Baumana: Křestní list Emilie Basařové – Anna Basařová, rozená Skořepová z Horoušan č. 13, dcera Antonína Skořepy, hostinského z Horoušan 13, a Marie, rozené Svobodové z Horoušan.

[20] SOkA Praha-východ, Obecná škola Horoušany, Výkaz docházky a prospěchu 1926–1927.

[21] Archiv Svatopluka Baumana – Dopis Břetislava Baumana Emilii Basařové.

[22] Archiv Svatopluka Baumana – Dopis Břetislava Baumana Emilii Basařové.

[23] Břetislav Bauman byl povolán na mimořádné cvičení podle § 179 br. př. od 14. září do 23. září 1938. Po vyhlášení mobilizace samozřejmě v řadách československého vojska musel zůstat. VHA, Kmenový list Břetislava Baumana.

[24] Archiv Svatopluka Baumana, Dopis Břetislava Baumana Emilii Basařové z Mnichova Hradiště.

[25] Archiv Svatopluka Baumana, Dopis Břetislava Baumana Emilii Basařové z Mnichova Hradiště.

[26] Archiv Svatopluka Baumana, Dopis Břetislava Baumana Emilii Basařové z Mnichova Hradiště. Ubytováni byli ve staré textilní továrně ležící blízko řeky, kde se již asi 15 let nepracovalo.

[27] VHA, Kmenový list Břetislava Baumana.

[28] Archiv Svatopluka Baumana, Oddací list manželu Baumanových.

[29] Aby rodina Baumanova deklarovala svůj pevný vztah k českému národu, dostávali rodinní potomci jména po starých českých knížatech, zakladatelích české státnosti. Svědectví Svatopluka Baumana – audio záznam v držení autora z 24. 3. 2012.

[30] František Samek (*30. 4. 1892 Třebíč - +25. 6. 1961 Nehvizdy) viz J. ČVANČARA, Někomu život, někomu smrt, 1941-1943, s. 50. Nad samotnou výpovědí Františka Samka visí spousta otazníků. Samek nebyl nikdy protokolárně vyslechnut bezpečnostními orgány československé republiky. Samotná informace o návštěvě parašutistů u faráře Samka se objevila až v roce 1973 a to od kostelnice a kuchařky pana faráře paní R. Mouchové. Ta vypověděla, že za farářem přišel mladý muž s určitostí parašutista a to ve večerních hodinách. Pan farář mu nabízel penízíe na vlak a krátce s ním mluvil. Za tuto informaci děkuji badateli Liborovi Pařízkovi.

[31] Srovnej J. ČVANČARA, Někomu život, někomu smrt, s. 51, nebo TÝŽ, „Ni zisk ni slávu“. Příběh Jana Zelenky-Hajského a jeho sokolské ilegální skupiny Říjen, Paměť a dějiny 2012, č. 2, s. 16–32.

[32] Svědectví Svatopluka Baumana – audio záznam v držení autora z 24. 3. 2012.

[33] Vlastislav JANÍK, Příběh rodiny Královy, Almanach příspěvků VII. konference policejních historiků, Praha 2013.

[34] Vlastislav JANÍK, Příběh rodiny Bejblovy, Almanach příspěvků VII. konference policejních historiků, Praha 2013.

[35] Nehvizdy 14. září 1945: záznam výpovědi Ludmily Kroupové, rozené Papričíkové, nar. 24. 11. 1923 v Nehvizdech, okres Brandýs nad Labem, v domácnosti, bytem Nehvizdy čp. 3, in: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 557.

[36] Nehvizdy 14. září 1945 výpověď Antonína Sedláčka, nar. 5. 7. 1910, zahradníka v Nehvizdech, in: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 559.

[37] Paraskupiny byly vybavovány pro své mise tzv. standardním a operačním vybavením. Standardním vybavením byli vystrojeni všichni parašutisté vyslaní do akce. Jednalo se o materiál, který měl zabezpečit osobní ochranu parašutisty během letu i krátce po vysazení. Tuto výbavu měl parašutista bezprostředně u sebe ve svém obleku či ochranné kombinéze. Jednalo se o automatickou pistoli ráže 7,65 mm s náhradním zásobníkem a 16 náboji, zavírací nůž, kapesní kompas, balíček první pomoci, kapesní svítilnu, bandáž na kotníky, tablety na úpravu vody, plechovku sušeného masa, nouzovou stravu v podobě čokolády, kožené rukavice, ochrannou kombinézu, tabletu B pro potlačení únavy, sedativum označené jako tableta K uklidňující a podporující spánek, smrtící tabletu L většinou ve formě cyankáli, lopatku na zahrabání materiálu v místě přistání, výsadkářskou přilbu, padák a lahvičku s alkoholem. Operační výzbroj skupiny Anthropoid se skládala ze speciálně vybraných věcí, které měly skupině usnadnit provedení úkolu. Operační výzbroj skupiny byla umístěna ve dvou kovových krabicích označených jako A a B. Krabice A obsahovala dvě automatické pistole Colt ráže 9 mm, včetně podpažních pouzder. Ke každé pistoli 2 náhradní zásobníky a celkem 100 ks střeliva. Dále se do krabice vešlo 6 perkusních bomb plněných plastickou trhavinou, dva válcové zásobníky na rozbušky, dva ruční granáty MILLS se zpožďovačem na 4 vteřiny, dva yardy bleskovice Cordtex, čtyři mlhové granáty a tři časovací tužky. Ve větší krabici s označením B se nalézal vrhač bomb TREE SPIGOT s jednou bombou, cívka ocelové struny, dvě roznětky, jeden časový zpožďovač, čtyři střední magnety, čtyři elektrické roznětky se 7,5 m dlouhým vodičem a baterií, jeden samopal Sten se 100 náboji, jedna injekční stříkačka, 32 liber plastické trhaviny, krabice potravin a dva ruční granáty MILLS s opožděnou explozí. Jednalo se bezmála o více než 50 kg operačního materiálu. Dle svědectví Antonína Sedláčka přenesli společně s Kubišem do jeho domu „…tyto věci: 3 padáky, 2 kombinézy, 2 gumové čepice, proviantu několik bedniček, 2 plechové bedničky…“ Nehvizdy 14. září 1945 výpověď Antonína Sedláčka, nar. 5. 7. 1910, zahradníka v Nehvizdech, in: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 559.

[38] JUDr. Hans Ulrich Geschke ve své zprávě o Atentátu z 21. 7. 1942 uvádí, že František Piskáček a Václav Novák „odjeli již 4. ledna 1942 do Nehvizd. Blízko Nehvizd navštívili tamějšího náčelníka Sokola Starého a radili se s ním o odstranění padáků, věcí, výbušnin a zbraní, které v místních polních boudách atentátníci (Kubiš a Gabčík) ukryli po seskoku. Oběma tehdy nebylo známo, o koho se v případě obou agentů jedná. Starý navštívil v další vesnici tamějšího rolníka Baumanna, býv. předcvičitele Sokola, jehož prarodiče byli ještě Němci ze Sudet, a radil se s ním o odstranění padáků a náčiní. Asi 11. 1. 42 se k Baumannovi dostavil Kubiš, který vystupoval pod krycím jménem “Strnad”. S Baumannovou pomocí přenesl padáky a další věci do nějakého lomu. Baumann tvrdí, že sám věci nepřemísťoval, prý jen Kubišovi poradil, aniž by znal přesné místo, kam on věci zahrabal.“ Národní archiv (dále NA), fond úřad říšského protektora, sign. 114-10-32.

[39] Ve stodole se při její demolici místním JZD našly náboje a pistole. Nález byl údajně odvezen do čelákovického muzea. Svědectví Svatopluka Baumana – audio záznam v držení autora z 24. 3. 2012.

[40] Nehvizdy 14. září 1945 výpověď Antonína Sedláčka, nar. 5. 7. 1910, zahradníka v Nehvizdech, in: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 559.

[41] Svědectví Svatopluka Baumana – audio záznam v držení autora z 24. 3. 2012.

[42] Jaroslav Starý, narozen 22. 4. 1891 v Sobíňově. Majitel zahradnictví v Šestajovicích. Během 1. světové války sloužil v britské armádě. Člen Sokola Šestajovice-Klánovice. Zatčen 15. 7. 1942 a popraven v koncentračním táboře Mauthausen (KLM) 24. 10. 1942 ve 14:18. Viz Jaroslav ČVANČARA - Vlastislav JANÍK - Václav LEDVINKA - Vojtěch ŠUSTEK, Pamětní kniha: 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu, Praha 2013.

[43] Jaroslav Piskáček, narozen 3. 5. 1897 v Praze. Konstruktér pracující jako technický úředník Česko-moravských drah. Člen Sokola Praha-Vysočany, kde zastával funkci náčelníka. Vedl ilegální pětku ve Vysočanech. Přivedl parašutisty ze Šestajovic do Prahy. Zatčen 13. 7. 1942. Popraven v KLM 24. 10. 1942 v 16:44. Viz J. ČVANČARA - V. JANÍK - V. LEDVINKA - V. ŠUSTEK, Pamětní kniha.

[44] JUDr. Jan Svoboda, narozen 1. 9. 1900, právnický koncipista. Člen Sokola Smíchov. Předcvičitel. J. Svoboda se stal odbojovým vedoucím v župě Praha-Jungmann s tím, že měl také budovat odbojovou organizaci v okrese Praha-venkov a Beroun. Popraven v KLM 26. 1. 1943 v 16:55 jako poslední tento den. Viz J. ČVANČARA - V. JANÍK - V. LEDVINKA - V. ŠUSTEK, Pamětní kniha, s. 288.

[45] František Pecháček, narozen 15. 2. 1896 v Záhornicích u Městce Králové. Prošel několik zaměstnáními, od zedníka počínaje, přes poddůstojníka československé armády z povolání až po učitele tělocviku. Člen Sokola Praha-Karlín. Autor pohybové scény Přísaha republice, představené na X. všesokolském sletu v Praze. Správce Tyršova domu. Mistr světa v gymnastice. Účastník olympijských her v Antverpách v roce 1920. Instruktor tělesné výchovy a přeborník v boxu. Do odboje zapojen již v letech 1939–40 v sokolské odbojové skupině Jindra. Používal krycí jméno „Sváťa“. O vánocích 1941 přes MUDr. Lyčku kontaktoval A. Oktábce s výzvou, aby se stal vedoucím Barákovy sokolské župy. Oktábec z důvodu zachování posloupnosti funkcí navrhl na tuto funkci Fr. Hejla. Pravděpodobně Hejl oznámil pak Pecháčkovi, že na území Prahy operují parašutisté z Anglie. V jejich bytě se pravděpodobně uskutečnila první prověřovací schůzka mezi parašutisty ze skupiny Anthropoid a sokolským odbojem. V únoru v jejich bytě rovněž proběhla schůzka mezi L. Vaňkem a oběma parašutisty, při které jim Vaněk atentát vehementně vymlouval. František Pecháček byl zatčen 20. 7. 1942 společně se svou ženou jičínským gestapem v Nové Pace, kam odjeli na rehabilitační dovolenou po operaci žaludku. Popraven v KLM 3. 2. 1944. Viz J. ČVANČARA - V. JANÍK - V. LEDVINKA - V. ŠUSTEK, Pamětní kniha.

[46] V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha,. Výslechový protokol Jana Svobody sepsaný 8. října 1942 na úřadovně gestapa v Praze. str. 824-829. Scriptorium 2012.

[47] Vratislav Hošek, narozen 20. 11. 1913 v Praze-Smíchově. Kancelářský oficient u vrchního soudu v Praze. Člen Sokola Smíchov I. Župa Jungmannova. Do odboje jej zapojil J. Svoboda záhy poté, co sám byl seznámen se skutečností, že sokolská odbojová organizace přechovává dva parašutisty ze skupiny Anthropoid. Manželé Hoškovi byli jedni z nejbližších spolupracovníků Anny Šrámkové-Dolejšové, dobrovolné sestry ČSČK. V. Hošek byl popraven v KLM 24. 10. 1942 v 16:20. Viz J. ČVANČARA - V. JANÍK - V. LEDVINKA - V. ŠUSTEK, Pamětní kniha, s. 96.

[48] Vlasta Hošková, rozená Šeborová, narozená 10. 1. 1919 v Praze. Korespondentka, členka Sokola Smíchov I. Župa Jungmannova. Popravena v KLM 24. 10. 1942 v 11:36. Viz J. ČVANČARA - V. JANÍK - V. LEDVINKA - V. ŠUSTEK, Pamětní kniha, s. 97.

[49] Václav Novák se narodil 18. ledna 1893 v Nebuželích. Vyučený truhlář. Hned po vzniku Československé republiky se rodina přestěhovala do Podmokel u Děčína. Již v revolučním roce 1918 byl Václav Novák předsedou revolučního Národního výboru v Podmoklech. Zde také vstoupil do Sokola, v němž zastával funkci náčelníka. Od roku 1935 až po zábor českého pohraničí Němci náčelník Sokolské župy Krušnohorské-Kukáňovy. V září 1938 musela rodina pohraničí opustit a nový domov našla v Praze-Libni v ulici Stránského 351/3. I zde se hned zapojil do pražské sokolské organizace a brzy se stal členem předsednictva a náčelníkem Sokolské župy Barákovy. Po rozpuštění Sokola začal spoluorganizovat tzv. pětky, skupinky věrných Sokolů, kteří chtěli aktivně bojovat proti nacizmu. Václav Novák takto podchytil sokolské pracovníky na Mělnicku, kde měl své známé z pohraničí. To již byl ve styku s hlavním vůdcem sokolské odbojové organizace v Praze Janem Zelenkou-Hajským. Blízkým spolupracovníkem Nováka se stal i náčelník vysočanského Sokola Jaroslav Piskáček. Ten byl také první, kdo oznámil v lednu 1942 V. Novákovi, že jsou v Praze parašutisté. Viz J. ČVANČARA - V. JANÍK - V. LEDVINKA - V. ŠUSTEK, Pamětní kniha, s. 201.

[50] Jednalo se o manželku Marii, syna Václava, dcery Annu, Jindřišku a Miroslavu.

[51] Jindřiška Nováková, narozena 6. 5. 1928, žákyně. Členka Sokola Praha I. Župa Barákova. Od Baťova obchodu v Libni odvezla odložené kolo, které tam zanechal Jan Kubiš. Statečně se pak zúčastnila 3. 6. 1942 identifikace mladých děvčat z Libně na úřadovně pražského gestapa. Při této akci chodilo 250 dívek před svědky s dámským kolem. Zatčena 9. 7. 1942 hlavně v souvislosti s účastí jejích rodičů v sokolské odbojové organizaci. Popravena v KLM 24. 10. 1942 v 11:12. Viz J. ČVANČARA - V. JANÍK - V. LEDVINKA - V. ŠUSTEK, Pamětní kniha, s. 205.

[52] J. ČVANČARA - V. JANÍK - V. LEDVINKA - V. ŠUSTEK, Pamětní kniha, s. 29. Hesla Břetislav Bauman a Jaroslav Starý. Do vazby byl B. Bauman předán říšskou tajnou policii ve 24 hodin. Viz také Nehvizdy, 14. září 1945: záznam výpovědi Václava Krejcárka, nar. 23. 3. 1908 v Proseku-Praha, okresního štábního strážmistra Sboru národní bezpečnosti, bytem Heřmanovy Sejfy, okres Vrchlabí: „Dne 15. července 1942 asi o 19 hodině přivezlo pražské gestapo na zdejší stanici rolníka Břetislava Baumana z Horoušan a Josefa Starého ze Šestajovic.“ In: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 558.

[53] http://www.ss-attempt-ss.estranky.cz/clanky/vysadek-skupiny-anthropoid-u-obce-nehvizdy.html.

[54] Nehvizdy 14. září 1945 výpověď Antonína Sedláčka, nar. 5. 7. 1910, zahradníka v Nehvizdech, in: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 559.

[55] „Dne 6. ledna 1942 asi o 15:30 hod. dostavil se ku mně na četnickou stanici v Nehvizdech…Antonín Sedláček a udal mi, že mu někdo vypáčil v zahradnictví boudu a že se v boudě nalézají nějaké plechové krabice a krabice papírové…“ Nehvizdy 14. září 1945, záznam výpovědi Václava Krejcárka, nar. 23. 3. 1908, v Proseku-Praha, in: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 559. Staniční služební kniha četnické stanice Nehvizdy z roku 1942 bohužel není uložena v SOkA Praha-východ.

[56] http://www.ss-attempt-ss.estranky.cz/clanky/vysadek-skupiny-anthropoid-u-obce-nehvizdy.html.

[57] Nehvizdy 14. září 1945, výpověď Antonína Sedláčka, nar. 5. 7. 1910, zahradníka v Nehvizdech, in: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 559.

[58] Nehvizdy 14. září 1945, záznam výpovědi Václava Krejcárka, nar. 23. 3. 1908, v Proseku-Praha. Tamtéž, s. 559.

[59] Viz JUDr. Hans Ulrich Geschke ve své zprávě o Atentátu z 21. 7. 1942 „Asi 11. 1. 42 se k Baumannovi dostavil Kubiš, který vystupoval pod krycím jménem “Strnad”. S Baumannovou pomocí přenesl padáky a další věci do nějakého lomu. Baumann tvrdí, že sám věci nepřemísťoval, prý jen Kubišovi poradil, aniž by znal přesné místo, kam on věci zahrabal.“ NA, fond úřad říšského protektora, sign. 114-10-32.

[60] Nedatovaná výpověď Miloslava Vágnera, synovce Břetislava Baumana, in: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 557.

[61] Nehvizdy 14. září 1945, výpověď Antonína Sedláčka, nar. 5. 7. 1910, zahradníka v Nehvizdech. Tamtéž, s. 559.

[62] Jedno z krycích jmen Jana Kubiše.

[63] Srovnej Praha,1942, září, 25.: Pannwitzova závěrečná zpráva o vyšetřování atentátu na Heydricha. In: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, 1, s. 586–650.

[64] http://www.pamatnik-terezin.cz/vyhledavani/mala-pevnost/detail.php?table=Mala_pevnost_Terezin&col=id&value=12924.

[65] Důvodem by mohlo být to, že byl dle svědectví jeho synovce Miloslava Vágnera zařazen jako pracovní síla v zahradnictví. In: V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 557.

[66] Archiv Svatopluka Baumana, korespondenční lístek z Terezína ze 30. 9. 1942 adresovaný Janu Baumanovi. Břetislav Bauman běžně jméno Milka používal, a to i na v adresách psaných na poštovních obálkách.

[67] http://www.pamatnik-terezin.cz/vyhledavani/mala-pevnost/detail.php?table=Mala_pevnost_Terezin&col=id&value=8132.

[68] Těchto kapesníčků se dochovalo více. Jsou to například výšivky kapesníčků od Františky Albrechtové, které jsou nyní vystaveny v Památníku Heydrichiády v Resslově ulici, či výšivky Ludmily Valčíkové, které se staly námětem pamětní desky umístěné na zdech pražské Jenerálky.

[69] O tom, že se po tomto datu v Terezíně již alespoň B. Bauman nevyskytuje, nám ukazuje i dochovaná složenka, která došla na adresu Antonína Basaře z Horoušan na 100 K, které poslal své dceři do Terezína, a které se touto cestou 30. 10. 1942 vrátily zpět na jeho adresu s poznámkou, že adresát se v Terezíně již nenachází.

[70] Archiv Svatopluka Baumana.

[71] Poté již jen neodborná pomocnice Německého červeného kříže, která byla často měněna. Archiv Svatopluka Baumana – Ředitelství NB v Praze 12. 7. 1946 – Děti rodičů, kteří byli odsouzeni stanným soudem v Praze k trestu smrti.

[72] Svědectví Svatopluka Baumana – audio záznam v držení autora z 24. 3. 2012.

[73] Svědectví Svatopluka Baumana – audio záznam v držení autora z 24. 3. 2012. Soudě podle toho, že pan Bauman vypovídá, že pumy dopadly blízko, jedná se pravděpodobně o nálet ze 14. února 1945, kdy došlo k bombardování Radlic, Vyšehradu, Zlíchova, Karlova náměstí, Nuslí, Vršovic, Pankráce a Vinohrad. Více viz Michal PLAVEC – Filip VOJTÁŠEK – Peter KAŠŠÁK, Praha v plamenech. Cheb 2008.

[74] Vlastislav JANÍK, Operace Spelter Lenka-Jih, Praha 2008, s. 18. Referát vznikl 15. května 1942.

[75] Archiv Svatopluka Baumana – Ředitelství NB v Praze 12. 7. 1946 – Děti rodičů, kteří byli odsouzeni stanným soudem v Praze k trestu smrti.

[76] Archiv Svatopluka Baumana – Ředitelství NB v Praze ze dne 12. 7. 1946 Poznámka týkající se dětí rodičů odsouzených stanným soudem v Praze k trestu smrti.

[77]To koresponduje s jeho vzpomínkou z Krče, kdy si vzpomíná, že areál ústavu byl hlídán psy a pravděpodobně byli těmito zvířaty zastrašováni. Svědectví Svatopluka Baumana – audio záznam v držení autora z 24. 3. 2012.

20. 02. 2019 | Panenské Břežany

Popis: předměty, fotografie a archiválie z rodiny potomků mjr. Jaroslava Purkyta (1893-1943), příslušníka československých legií v Rusku, prvorepublikového důstojníka československé armády, odbojáře za druhé světové války popraveného nacisty 11. srpna 1943

Počet inv. č.: 191

Výčet předmětů:

TRAGICKÁ UDÁLOST 1. SRPNA 1920:

výbuchem poničené hodinky Eduarda Purkyta [viz foto]
vlásenka Anny Purkytové
manžetový knoflík
neidentifikovatelné kovové součástky

MJR. JAROSLAV PURKYT:

fotokopie karikatury mjr. Jaroslava Purkyta stojícího na mapou s promluvou: "Sakra, tuhletu zlodějnu kdybych tak už měl z krku. Machník povídal, že...", 30. léta 20. století
kartička s textem: "Radostné vánoce a mnoho zdaru v Novém roce srdečně přeje / mjr. pěch. Jaroslav Purkyt", 30. léta 20. století
lístek s vlastnoručním textem T. G. Masaryka děkujícího a přejícího vše dobré, 22. 3. 1930
5 ks korespondenčních lístků polní poštovní služby se sděleními J. Purkyta zaslanými na adresu: Hela a Stanislav Tuček, Praha-Spořilov a Otakar Karafiát, Říčany, 1938
4 ks poštovních stvrzenek k zasílaným penězům, 1938-1939
dekret Ministerstva sociální a zdravotní správy s výměrem výslužného J. Purkyta, 17. 6. 1940
legitimace České athletické amatérské unie v Praze Sboru ústředních rozhodčích Č. A. A. U. na jméno J. Purkyt, 1941-1942
tramvajenka J. Purkyta na pražské elektrické dráhy, 1942
dopis J. Purkyta manželce s informací o příjezdu a dětech, 15. 12. 1929
zatýkací rozkaz vystavený vyšetřujícím soudcem lidového soudu Dr. Siebenäugerem na J. Purkyta, 16. 11. 1942
dopis V. Purkytové a dětí adresovaný J. Purkytovi, 31. 12. 1942
2 ks dopisních obálek od dopisů zaslaných J. Pukrytem z drážďanské vazby Hedvice na adresy: Karafiátová, Říčany a Otto Kalík, Kralovice u Plzně, 2. 6. 1943 a 13. 8. 1943
kartička z věznice v Bautzen [Budyšíně] s potiskem: "Kleiner Kreis" vyplněná na jméno J. Purkyta, 1943
3 ks písemností ve věci zrušení rozvodu J. Purkyta s manželkou Vlastou, 1943
jezdecké kolečkové ostruhy J. Purkyta, 30. léta 20. století
brýle J. Purkyta poničené při výsleších a po popravě zaslané rodině, 1943
figurka vojáka československé armády s kovovým kbelíkem, 30. léta 20. století
kniha: J. Červenka, Veselý borec, Praha, 1910 kol. ? s razítkem na titulním listu: "Jaroslav Purkyt"
brožurka: B. Nepovím (ed.), Tělocvičná jednota Sokol-Nusle 1888-1948, Praha 1948
plaketa s textem: "Upomínka na III. Masarykovy Hry 1933"
bič J. Purkyta, 30. léta 20. století
2 ks jezdeckých bičíků J. Purkyta, 30. léta 20. století
zpěvník: 36 vojenských písní československých pro mužský sbor upravil Otakar Zich, 1923 ?
brožura: Alex / Boj za svobodu, po 1945
titulní list týdeníku Čechoslovák - The Czechoslovak, 1943, roč. 5, č. 40 z 1. října s článkem: "In memoriam majora Purkyta"
2 ks Ústředního deníku československé armády Svobodné Československo, 1946, roč. 2, č. 85 z 10. dubna s článkem o mjr. Purkytovi s titulem: "Vzpomínáme..."
list z časopisu Domov a svět z 28. 10. 1928 s článkem: "Štábní kapitán 28. p. pl. Jaroslav Purkyt"
novinový výstřižek článku: "Manifestační oslavy státní hymny" (na snímku s brýlemi mjr. J. Purkyt), 1934
list z novin Večerní Praha z 28. 12. 1973 s článkem: "Major Purkyt"
novinový výstřižek článku "Válka a bronzové pomníky" o nutnosti odevzdat bronzové desky a pomníky pro válečný průmysl, 1939-1945
2 ks novinových výstřižků s fotografiemi zničených pražských budov během květnového povstání, po 1945
tištěné poděkování: "Za laskavý blahopřejný projev ku sňatku vzdáváme uctivý dík. / Manželé Purkytovi. / V Praze, v květnu 1922."
čestné uznání pluku č. 28 za účast v plukovním závodu vyplněné na jméno: Jaroslav Štrígl, razítko a podpis náčelníka tělesné výchova: škpt. J. Purkyt, Praha, 1924
17 ks vizitek s textem: "Jaroslav Purkyt / ředitel / Svazu nakladatelů denních listů a jiných per. časopisů / Telefon 32388 / Praha II., Jindřišská 5", 1939-1942
2 ks pojistným smluv J. Purkyta k úrazovému pojištění, 1935 a 1939
dopis tetičky Fanny ve věci případné podpory jejího německého manžela Franze ve prospěch zatčeného J. Purkyta, 1942
pamětní list na nacisty popraveného mjr. Jaroslava Purkyta, po 1945
dopis prof. F. Hvížďaly s poděkováním za poskytuní fotografie bratra s příbuzným adresáta v Rusku (myšlen patrně J. Purkyt ?), 22. 11. 1964
fotoalbum s 91 fotografiemi J. Purkyta (témata: mládí, pohřeb rodičů, svatba, divadlo, Sokol, výlety, sport,..; lokality: Praha, Nusle, Nové Město nad Metují, Bohušovice nad Ohří, Říčany,..), 1. polovina 20. století
fotoalbum se 109 fotografiemi rodiny J. Purkyta (témata: manželka, děti, výlety, dovolené,..; lokality: Praha, Nusle, Ratibořice, Banská Bystrica,..), 20.-30. léta 20. století
fotoalbum se 136 fotografiemi a výstřižky Vlasty Purkytové, manželky J. Purkyta (témata: rodina, výlety, divadlo, móda, jízda na koni, sestra Dagmar,..; lokality: Praha, Terezín, Bohušovice nad Ohří, Ratibořice, Karlovy Vary,..), 20.-30. léta 20. století
fotoalbum se 113 fotografie rodiny J. Purkyta (témata: rodina, děti, výlety, dovolené, lyže, zámek, automobil, koupaliště, jídelna, Sokol, vojenská pevnost,..; lokality: Praha, Nusle, Ratibořice,..), 1925-1938
fotoalbum s 622 fotografiemi J. Purkyta (témata: koupání, výlety, rodina, závody, sport, vojáci, Sokol, cvičení, jízda na koni, divadlo, tělocvična, vojenské přehlídky, hory, legionáři-ruské legie, fotbal, tabla: "Důstojnický sbor pěš. pluku č. 28 k pátému výročí samostatnosti", "Důst. sbor čsl. 11. střel. Fr. Palackého pluku ruských legií", "Československé Obci Sokolské, důstojnický sbor pěšího pluku 28 Tyrše a Fügnera",..; lokality: Benátky nad Jizerou, Chrást, Bohušovice nad Ohří, Smokovec, Praha, Nusle, Terezín, České Budějovice, Kuklík, Milovice, Kbely, Zbraslav, Jindřichův Hradec,..), 1911-1933
fotoalbum s 237 fotografiemi a výstřižky z vojenského působení mjr. J. Purkyta (témata: vojáci, výcvik, lyže, fotbal, šachy, sport, soutěže, běh, stolní tenis, plavání, box, vojenské přehlídky, biatlon,..; lokality: Praha, Jaroměř, Orlické hory,..), 20.-30. léta 20. století
fotografie Eduarda Purkyta a jeho ženy Anny, roz. Levorové, 1910 kol.
portrétní fotografie J. Purkyta ve vojenské uniformě s vyznamenáními, 30. léta 20. století
svatební fotografie J. Purkyta a V. Kalíkové, 27. 4. 1922
svatební oznámení J. Purkyta a V. Kalíkové, 1922
2 ks ateliérové fotografie polopostavy J. Pukryta, před 1914
ateliérová fotografie J. Purkyta se zasněženou krajinou použitá jako pohlednice zaslaná na adresu: Anna Purkytová, na faře Bezděkov, 1912
pohlednice s malbou dívky a koně a pozdravem Mařenky zaslaná na adresu: J. Purkyt, Nusle, 10. 2. 1921
fotografie poprsí J. Purkyta v uniformě použitá jako pohlednice zaslaná J. Purkytem na adresu: Emil Kalík, Bohušovice nad Ohří, 21. 5. 1924
fotografie pochodujících vojáků použitá jako pohlednice zaslaná na adresu: Olga Kalíková, Bohušovice nad Ohří, 30. léta 20. století
fotografie tří vojáků (vpravo J. Purkyt) vítaných v Rumunsku velitelem vojenského muzea zaslaná na adresu: Otakar Kalík, Kralovice u Plzně, 1935
fotografie horské chaty použitá jako pohlednice zaslaná rodiči na adresu: Jaroslav Pukryt, Hranice, 1938 kol. ?
3 ks fotografií z vojenského prostředí (závody, klubovna) použitých jako pohlednice zaslané J. Purkytem na adresu: Otakar Karafiát, Říčany, 1937-1939
2 ks pohlednic zaslaných J. Purkytem na adresu: Otakar Karafiát, Nusle, 1921-1924
pohlednice zaslaná J. Purkytem na adresu: Otakar Karafiát, Praha 8, Pivovarská, 18. 2. 1924
14 ks pohlednic zaslaných J. Purkytem ze svých vojenských působišť, míst rodinných dovolených či později v době protektorátu na adresu: Otakar Karafiát [či rodina Karafiátova / Heda Karafiátová], Říčany, 1932-1941
pohlednice zaslaná p. Brtěkem na adresu: Jaroslav Purkyt, u pana Tesaře, Jetětice, 25. 8. 1931
pohlednice zaslaná J. Haškem ml. na adresu: Jaroslav Purkyt, Nové Město na Moravě, 11. 8. 1938
pohlednice zaslaná Bogrem na adresu: Jaroslav Purkyt, Josefov, 28. 12. 1936
11 ks fotografií z exteriéru pevnosti Dobrošov, 1938
pohlednice zaslaná J. Purkytem dceři Dagmar, 8. 8. 1938
dopis J. Purkyta dceři Dagmar s přáním k 15. narozeninám, 22. 7. 1940

VLASTA PURKYTOVÁ:

památníček s titulem: "Vánoce 1924 Vlasta - Jaroušek - Jára", 1924-1925
upomínka na křest vyplněná na jméno: Vlasta Albertina Josefina Barbora, 22. 9. 1903
slevová průkazka na železnici na jméno V. Purkytové, 7. 1. 1937
členský průkaz Svazu osvobozených politických vězňů a pozůstalých po politických obětech nacismu a fašismu v Praze na jméno V. Purkytové, 10. 1. 1949
členská průkazka Svazu bojovníků za svobodu na jméno V. Purkytové, 8. 6. 1949
členská průkazka Svazu bojovníků za svobodu (nevyplněná), kol. 1950 ?
členská průkazka Svazu bojovníků za svobodu na jméno V. Purkytové, kol. 1950 ?
důchodová knížka na jméno V. Purkytové, 1955
dopis V. Purkytové zaslaný patrně Hedvice Karafiátové ?, 1943
2 ks dopisů Ministerstva národní obrany V. Purkytové, 17. 11. 1945 a 10. 4. 1947
"Přihláška k soupisu nepřátelského majetku Fondu národní obnovy v Praze" na jméno V. Purkytové, 2. 4. 1946
3 ks dopisů Vojenské pensijní likvidatury V. Purkytové, 15. 3. 1947, 4. 12. 1948 a 16. 5. 1949
osvědčení Ministerstva národní obrany pro V. Purkytovou, že J. Purkyt st. je účastníkem národního boje za osvobození, 24. 6. 1948
2 ks výkazů hmotných škod od německé nacistické správy na rodině Purkytově, po 1945
2 ks výměrů důchodových dávek Krajské vojenské správy V. Purkytové, 23. 10. 1957 a 20. 9. 1964
fotografie V. Purkytové s manželem Jaroslavem, 1930 kol. ?
fotografie V. Purkytové s věnováním: "Na památku sestra Vlasta / Praha 26. VI. 35"
2 ks průkazkových snímků V. Purkytové, 50. léta 20. století
6 ks fotografií V. Purkytové, 50.- 60.léta 20. století
fotografie vyhořelé staroměstské radnice a poničeného orloje, Praha 1945

DAGMAR PURKYTOVÁ:

"Zápisný lístek" D. Purkytové, 1. 9. 1931
památníček věnovaný J. Purkytem své dceři Dagmar s titulem: "Od tatínka / 24. XII. 1933", 1933-1944
fotografie s věnováním: "Dášence Purkytové věnuje Rita - Rita / Praha 8. XI 35"
zpěvník: F. Pokorný, Školní zpěvník písní duchovních CČS, Praha 1935
4 ks svatých obrázků, 20.-40. léta 20. století
vysvědčení D. Purkytové z prázdninového kurzu němčiny, 26. 8. 1942
čestné uznání Českého svazu bojovníků za svobodu udělené D. Purkytové, 24. 9. 2003
16 ks korespondence D. Purkytové s předsedou parlamentu ČR M. Uhdem, se Svazem bojovníků za svobodu, s institucemi, komisemi řešícími oběti nacismu, 1995-2003
školní fotografie žáků IV. měšťanky (patrně třída D. Purkytové), 1939-1940
8 ks snímků D. Purkytové v kostýmech (někdy s D. Zikmundovou, I. Žákem), 1946-1948
18 ks snímků D. Pukrytové samotné či s rodinou, 40.-60. léta 20. století
snímek D. Purkytové s A. Švorcem ve Břvi u Hostivic, 1952
5 ks snímků D. Purkytové v Solopiskách, 1956
7 ks průkazkových fotografií D. Pukrytové, 1941, 1943, 1961, 1972, 1983, 1993, 2007
snímek D. Purkytové při pietní návštěvě hřbitova na Malvazinkách se Svazem bojovníků za svobodu, 2001
fotografie D. Purkytové s matkou Vlastou, Drážďany, 60. léta 20. století ?

JAROSLAV PURKYT ML.:

chorobopis J. Purkyta ml., 12. 3. 1938
opis křestního listu J. Purkyta ml., 26. 8. 1943
pohlednice J. Purkyta ml. zaslaná z totálního nasazení Hedvice Karafiátové do Říčan, Köthen, 25. 2. 1944
pohlednice J. Purkyta ml. zaslaná z totálního nasazení Dagmar Purkytové do Prahy, Halle an der Saale, 25. 3. 1944
pohlednice J. Purkyta ml. zaslaná z totálního nasazení Vlastě Purkytové do Prahy, Köthen, 28. 3. 1944
pohlednice J. Purkyta ml. zaslaná z totálního nasazení Hedvice Karafiátové do Říčan, Magdeburg, 2. 4. 1944
pohlednice J. Purkyta ml. zaslaná z totálního nasazení Dagmar Purkytové do Prahy, Magdeburg, 2. 4. 1944
2 ks pohlednic J. Purkyta ml. zaslaných z totálního nasazení Dagmar Purkytové do Prahy, Magdeburg, 3. 4. 1944
pohlednice J. Purkyta ml. zaslaná z totálního nasazení Vlastě Purkytové do Prahy, Magdeburg, 3. 4. 1944
dopis J. Purkyta ml. z totálního nasazení, Köthen, 5. 4. 1944
pohlednice J. Purkyta ml. zaslaná z totálního nasazení Hedvice Karafiátové do Říčan, Leipzig [Lipsko], 8. 4. 1944
pohlednice J. Purkyta ml. zaslaná z totálního nasazení Vlastě Purkytové do Prahy, Leipzig [Lipsko], 8. 4. 1944
pohlednice J. Purkyta ml. zaslaná z totálního nasazení Hedvice Karafiátové do Říčan, Berlín, 15. 4. 1944
pohlednice J. Purkyta ml. zaslaná z totálního nasazení Hedvice Karafiátové do Říčan, Berlín, 16. 4. 1944
pohlednice J. Purkyta ml. zaslaná z totálního nasazení Vlastě Purkytové do Prahy, Leipzig [Lipsko], 1. 5. 1944
pohlednice J. Purkyta ml. zaslaná z totálního nasazení Dagmar Purkytové do Prahy, Wittenberg, 2. 5. 1944
kennkarta J. Purkyta ml., 15. 2. 1945
"Prozatímní průkaz č. 15" J. Purkyta ml., 10. 5. 1945
"Průkaz České národní rady č. 111" J. Purkyta ml., 11. 5. 1945
potvrzení 1. pluku II. oblasti Sboru národní bezpečnosti, že svobodník J. Purkyt ml. se zúčastnil bojů od 5. do 9. května v úseku Muzeum pod velením npor. děl. B. Káše, 16. 9. 1945
potvrzení Ministerstva národní obrany, že J. Purkyt ml. byl členem 1. pluku II. oblasti Sboru národní bezpečnosti v bojích od 5. do 9. května, 12. 9. 1950
"Registrační průkaz č. 194970" Československého repatriačního úřadu J. Purkyta ml., 16. 10. 1945
"Prozatímní členský průkaz" zpravodajské brigády II. praporu Toledo J. Purkyta ml., 1946-1948
"Pracovní průkaz" J. Purkyta ml., 1948-1951
potvrzení Vojenského účetního a censurního ústavu, že J. Purkyt ml. konal u Dopravního a strážního praporu UNRRA dobrovolnou činnou službu, 14. 3. 1950
dekret "Státní odznak zdatnosti" J. Purkyta ml., 21. 3. 1950
"Průkaz o osvobození od vojenské povinnosti" J. Purkyta ml., 1960
4 ks fotografií J. Purkyta ml. nedlouho po narození, 1924-1925
5 ks fotografií J. Pukryta ml. se sestrou Dagmar, 1928-1931
fotografí J. Purkyta ml. při hře s dalšími dětmi, kol. 1933 ?
fotografie J. Purkyta ml. na koni užitá jako pohlednice zaslaná na adresu, Otta Karafiát, Říčany, 1938
fotografie J. Purkyta ml. v uniformě, kol. 1945 ?
fotografie J. Purkyta s rodinou, 2. polovina 40. let 20. století

sbirky Purkyt tragedie

Literatura: ŠVANDA, Richard. Major Jaroslav Purkyt. Odvaha až za hrob, Brandýs n. L.- St. Boleslav: Oblastní muzeum Praha-východ 2017, s. 14n.

Strana 21 z 23

Aktuálně

V úterý 28. 10. 2025 mimořádně otevřeno

28. 10. 2025 | Brandýs nad Labem

V rámci Dne Středočeského kraje bude úterý 28. 10. 2025 Památník otevřený.

Zavřeno během vánočních svátků

15. 10. 2025 | Brandýs nad Labem

Dovolujeme si upozornit, že Památník bude během vánočních svátků uzavřen, tj. od 22. 12. 2025 do 3. 1. 2026.

Někomu život, někomu smrt 1942

14. 03. 2025 | Brandýs nad Labem

Právě vyšla nová kniha Jaroslava Čvančary Někomu život, někomu smrt 1942.

Číst dál...

pondělí - úterý	zavřeno
středa - neděle	9:00 - 12:00, 12:30 - 16:30

	Památník Kaple
Základní	70 Kč 70 Kč
Snížené	50 Kč 50 Kč
Rodinné	150 Kč 150 Kč
	Všechny varianty vstupného zde.

Otevírací doba

Vstupné

Nejbližší akce

Pro mateřské školy

Příběh rodiny Starých

Příběh rodiny Baumanovy

Fond Mjr. Jaroslav Purkyt

Aktuálně

V úterý 28. 10. 2025 mimořádně otevřeno

Zavřeno během vánočních svátků

Někomu život, někomu smrt 1942

Informace o cookies

Nastavení cookies

Používáme následující soubory cookies

Funkční cookies

Základní analytické cookies