English

Otevírací doba

         Celý areál je plně bezbariérový.
pondělí - úterý zavřeno
středa - neděle 9:00 - 12:00, 12:30 - 16:30

Vstupné

  Památník      Kaple         
Základní 70 Kč            70 Kč         
Snížené 50 Kč            50 Kč          
Rodinné 150 Kč          150 Kč       
  Všechny varianty vstupného zde.
 
 
 

Nejbližší akce


20. 03. 2019 | Panenské Břežany

Park je součástí Památníku národního útlaku a odboje (dále jen PNÚO) Panenské Břežany. Tento návštěvní řád platí pro celou jeho plochu.

1. Návštěvní doba

  • park je v provozu po dobu otevření PNÚO Panenské Břežany
  • při nepříznivých klimatických podmínkách, zejména po dlouhotrvajících deštích, při vichřici nebo náledí či námraze je park pro veřejnost uzavřen
  • návštěvní dobu může správa zámku aktuálně upravit dle provozní a klimatické situace

 2. Vstupné

  • vstup volný
  • vstupem do parku PNÚO se návštěvník zavazuje k dodržování ustanovení návštěvního řádu parku

 3. Organizace návštěvního provozu

  • návštěvníci jsou povinni se při pobytu v areálu PNÚO Panenské Břežany pohybovat s opatrností a předcházet riziku úrazu
  • děti ve věku do 10 let mají povolen vstup jen v doprovodu osob starších 18 let, které zodpovídají za jejich chování
  • pracovníci PNÚO Panenské Břežany, mohou dávat návštěvníkům pokyny nutné v zájmu zajištění bezpečnosti a ochrany parku
  • pracovníci PNÚO Panenské Břežany, mohou dále provádět úkony, jimiž se zajišťuje a kontroluje plnění návštěvního řádu
  • ve venkovním areálu je fotografování povoleno
  • z důvodu vlastní bezpečnosti se návštěvníkům nedoporučuje přibližovat se k vodním dílům v areálu

 4. Ochrana památky

  • návštěvníci jsou povinni uposlechnout oprávněných pracovníků PNÚO Panenské Břežany v zájmu jejich bezpečnosti a ochrany, při neuposlechnutí mohou být vykázáni z areálu a jejich povinností je areál opustit
  • osobám důvodně podezřelým z opilosti nebo požití drogy je přístup do parku zakázán
  • do celého areálu PNÚO Panenské Břežany je vstup se psy zakázán (vyjímku tvoří asistenční psi)
  • v celém areálu je zakázáno kouřit a zacházet s otevřeným ohněm
  • návštěvníkům není dovoleno vstupovat do porostů, na travnaté plochy, trhat a vykopávat rostliny, lámat větve či jinak poškozovat dřeviny
  • návštěvníkům je zakázáno poškozovat nebo krást majetek a vybavení areálu
  • je zakázáno odhazovat odpadky mimo odpadkové koše
  • není rovněž povoleno obtěžovat jiné návštěvníky jakýmkoliv hlukem
  • je zakázáno zajíždět a jezdit s koly po parku

5. Závěrečná ustanovení

  • správa PNÚO Panenské Břežany nepřebírá žádnou odpovědnost za bezpečnost návštěvníků a případné poškození a ztrátu jejich osobního majetku
  • přání, pochvaly, připomínky a stížnosti lze písemně uplatnit do knihy přání a stížností, která jim bude předložena v kanceláři vedoucího správy PNÚO Panenské Břežany nebo v pokladně


19. 03. 2019 | Panenské Břežany

V expozici PNÚO najdete originál poválečné uniformy plk. Nováka s vyznamenáními, které získal za své vojenské zásluhy. Uniformu Památníku darovala rodina Ing. Haneka z Líbeznic. Plukovník Mikuláš Jaroslav Novák působil v pozici posledního velitele pohraniční tvrze Hanička před jejím zabráním německou armádou v souvislosti okupace Sudet na podzim 1938.

Novak

Stužky na uniformě směrem zleva:

1.řádek

  • Československý válečný kříž za zásluhy v období 1. světové války (s lipovými ratolestmi)
  • Řád Sokola s meči (tzv. Štefánikův)
  • Československý válečný kříž 1939
  • Československá revoluční medaile (za Zborov)
2. řádek
  • Československá medaile Za vítězství 1914-1919
  • Československá medaile Za zásluhy (stříbrná)
  • Pamětní medaile československé armády v zahraničí (štítky F a VB znamenají Francii a Velkou Británii)
  • Pamětní mediale československého dobrovolce z let 1914-1919 V těžkých dobách (kříž)
3.řádek
  • 2x řád Kříže sv. Jiří
  • Řád Sokola bez mečů (tzv. Štefánikův)
  • Defence Medal 1939-1945 (medaile Za obranu)

Více o životě plk. Nováka viz VAŇOUREK, Martin. Plukovník Jaroslav Mikuláš Novák, Mohelnice: Martin Vaňourek 2018, 161 stran.     

                                                                                                                                          Michal Tomeš

 


06. 03. 2019 | Panenské Břežany

Naším heslem je VŠUDE SE NĚCO HÝBE, VŠUDE NĚCO VONÍ, VŠUDE LZE NALÉZT NĚCO ZAJÍMAVÉHO.

Připravili jsme pro Vás programy pro děti, které jsou realizovány v zámeckém parku. Osnova je postavena na dění v přírodě, má dvě části zaměřené na roční období jaro, podzim.

  • příroda se probouzí, stavba hnízd, ukázky ptačího zpěvu
  • barvy podzimu, jak se příroda připravuje na zimu, sběr přírodnin a jejich využití ke hraní

Nedílnou součástí témat jsou hry dětí v parku zaměřené na přírodu.

Programy jsou připraveny pro věkovou kategorii od 4 let po předškoláky.

Délka trvání cca 1 hodina.

Skupinové vstupné pro mateřské školy je 30,- Kč za žáka, pedagogický doprovod zdarma. K objednání můžete využít náš objednávkový kalendář.

Rádi se Vám budeme věnovat od středy do pátku 9:00 - 14:30 hod. (vždy je nutné objednání buď skrze objednávkový formulář nebo telefonicky). Po domluvě lze i jiný termín.

Tel.: 730 561 206

 

 
kaple-Anna.JPG
 
DSC_0023ab.jpg
 
kvetiny.JPG


05. 03. 2019 | Panenské Břežany

VLASTISLAV JANÍK

Příspěvek byl publikován ve sborníku Studie a zprávy. Historický sborník pražského okolí, 2014, roč. 4, s. 167-177. Zde na stránkách PNÚO zveřejněno s laskavým svolením autora i spoluvydavatelů.

 

Příběhy lidí spojených kolem atentátu na Heydricha jsou i po více jak sedmdesáti letech stále laické i odborné veřejnosti neznámé. Tato stať přináší vhled do života jedné rodiny, která bezprostředně zasáhla do osudu parašutistů skupiny Anthropoid a bez jejíž pomoci by se možná jejich osud ubíral jiným směrem. Článek v tomto rozsahu mohl vzniknout díky zachovalé korespondenci, kterou dal k dispozici autorovi synovec Jaroslava Starého, Josef Vančura ze Šestajovic. Díky dochovaným dopisům můžeme nyní rekonstruovat život Josefa Starého v době 1. světové války, kdy byl internován ve Velké Británii a později vstoupil i do řad armády Britského impéria. Proto bych chtěl v úvodu tohoto článku vyjádřiv Josefu Vančurovi dík za poskytnuté materiály.
 
Mládí a dospívání
 
Jaroslav Starý se narodil 22. dubna 1891 v Sobíňově Josefu Starému a Josefě Staré.[1]Měl staršího bratra Josefa a mladší sestru Marii.[2]Vyučil se zahradníkem. Jako devatenáctiletý mladý muž byl v roce 1907 odveden k 60. pěšímu pluku do Miškolce, kde sloužil u 10. roty.[3]
Po návratu z vojenské prezenční služby odešel z rodného kraje a usadil se jako nájemník v novostavbě vilky v Klánovicích čp. 38, která patřila Janu Tanečkovi. Zde vykonával zahradnické řemeslo. Pravděpodobně v roce 1914 odjel do Velké Británie, kde jej zastihlo vypuknutí 1. světové války. „Dostal jsem právě od Pepy lístek. Píše, jaký jest zmatek a bída. Lituji, že Vám nemohu ničím pomoci. Přišlo to tak náhle. Bude-li evropská válka, budu zadržen jako vojenský zajatec… Pište mi prosím Vás na starou adresu. Kdybych byl zajat, tedy bych se snad alespoň najedl. Jest zde také velký rozruch. Domů již by se nebylo možno dostati. Lituji, že nemohu býti u Vás, ale doma bych v žádném případě nemohl býti,“ psal Jaroslav Starý z Londýna svým rodičům do Sobíňova jako reakci na právě proběhlé události.[4] 
- 167 -
 
 
Jaroslav Starý se ocitl na území státu, s kterým bylo Rakousko-Uhersko ve válečném stavu. Stává se pro hostující zemi možným nepřítelem, ač z výše citovaného textu na odeslané pohlednici lze odvodit, že by měl nejspíše mnoho problémů bojovat za císaře pána a jeho rodinu.
 
Anglická internace
 
Na podzim roku 1914 se naplňuje předpoklad, který Jaroslav Starý vyslovil ve svém dopise před vypuknutím války. Je internován v zajateckém táboře. Díky korespondenci, kterou mohl udržovat se svojí rodinou i v době válečného konfliktu, můžeme rekonstruovat, jak celé zajetí prožíval.
V prvním dochovaném dopise z anglického zajetí odeslaném z Portsmouthu 25. ledna 1915 psal o naději, že válečný konflikt brzy skončí a že se brzy podívá domů. Prosil rodiče, aby mu častěji psali, ale z důvodu rychlejšího doručení mu na dopisy nelepili žádnou známku. Dále píše: „čas nám zde dosti rychle uběhl, neb nás zde bylo asi 30 Čechů. Byl zde též Jaroslav Mejtský[5] z Chrasti, ale byl právě dnes puštěn na svobodu. Doufám, že též na mně přijde brzy řada i na všechny ostatní Čechy.“[6]
Poměry v anglických zajateckých táborech se s pokračující válkou pomalu lepšily. Od února 1915 začali dostávat internovaní zajatci denně noviny a tím začali být lépe informováni o událostech ve světě. Jaroslav Starý se snažil volný čas v zajateckém táboře vyplnit četbou knih, které se mu podařilo sehnat,[7] a začal se věnovat „pilně“ výuce ruského jazyka.
Vzájemná výměna dopisů mezi ním a jeho rodiči přes frontové linie nebyla vůbec bez problémů a zdržovalo ji také mnoho administrativních opatření. Dopisy chodily i s tříměsíčním zpožděním a některé nedošly vůbec. Jaroslav Starý naléhal na své rodiče, aby dopisy posílal bratr, který byl schopen psát anglicky nebo francouzsky, a to z toho důvodu, že „jdou dopisy těmito jazyky psané rychleji, jelikož jsou snadnější k cenzurování“.[8]
V dubnu 1915 Jaroslav Starý změnil místo své internace. Z přístavního města Portsmouthu ležícího jihozápadně od Londýna byl přeložen do města Dorchester asi 120 km vzdáleného západním směrem od Portsmouthu. Zde byl britskou vládou vybudován zajatecký tábor postavený z dřevěných baráků. V dopise čteme: „Poměry jsou dosti uspokojivé. Strava jest dobrá a dostatečná.“[9] Jaroslav Starý se dostal do společnosti zajatých německých vojáků a Poláků. S Poláky udržoval blízký kontakt. Litoval jen toho, že nemá dostatek knih, kterými by mohl lépe využít volný čas.
V dopise z 3. června 1915, který píše Jaroslav Starý svým rodičům do Čech, se dostavuje již beznaděj, která se téměř po roce internování postupně vkrádala do jeho mysli. O sobě je totiž schopen napsat již jen dva řádky: „Já jsem zdráv, ale dlouhá chvíle nás moří a není naděje, že válka brzy skončí. Jinak nemám co psáti.“[10] Na druhou stranu je dychtivý zpráv z domova, 
- 168 -
 
 
o svých blízkých apod. Velmi jej zajímá stav bratra, který musel na rozdíl od něj po vyhlášení mobilizace nastoupit do c. a k. armády. Krátce po nasazení na frontu byl zraněn: „Kuličkou dostal jsem to jako o pouti; hodinky mně zachránily. Jinak jsem byl pryč. Možno, že nás pošlou do Čech. Až se uzdravím, pojedu přes Čáslav, kde nás znovu vyzbrojí.“[11] Zranění to muselo být vážné, když se Jaroslav Starý v dopise ptá, zda je bratr stále ještě v nemocnici v Kutné Hoře.
15. června 1915 píše Jaroslav Starý domů další dopis. Tentokráte opět z jiného místa, z Wakefieldu v severní Anglii. Změna mu musela prospět, neboť píše: „… mám se na nynější okolnosti dosti dobře.“[12] Zajatci nyní mohli čas vyplnit i sportem: „postavili jsme si zde hrazdu a pěstujeme trochu tělocvik, aby nám lépe ušel čas.“[13] Ve Wakefieldu dostal Jaroslav Starý i své vězeňské číslo 1542.[14]
S prodlužujícím se válečným konfliktem začala váznout i vzájemná korespondence Jaroslava Starého s rodiči a sourozenci v jeho domovině. Poslední dochovaný dopis, který odeslal z Wakefieldu, je datovaný 2. července 1915.[15] Napsal v něm o velké nudě, kvůli které čas utíká velmi zvolna. Jediné rozptýlení jim umožňovala hrazda, na které dle nálady cvičili.
Pak nastává víc než tříměsíční pauza, ukončená dopisem z 12. října 1915 ze skotského města Stobs blízko Harvicku, kam byl několik dnů před odesláním zmiňovaného dopisu Jaroslav Starý přemístěn. V dopise se omlouvá, že i on sám nemohl dlouho psát a ani jemu dva měsíce žádná pošta nedošla. Vinu za to dává stálému měnění adres. Přesto z dopisu pramení jisté uspokojení s dosavadním místem pobytu, když  píše: „Líbí se mi zde, neb jsme zde v krásné hornaté krajině. Do nejbližšího města jest asi 6 kilometrů.“[16]
Po tomto dopisu následuje velká časová proluka. Další dopisy do vlasti, které se alespoň do dnešních dnů dochovaly a jsou známy badatelům, pocházejí až z roku 1919, tedy po skončení 1. světové války a vzniku samostatného Československa. Je tedy možno usuzovat, že snaha udržovat písemný kontakt ze strany Jaroslava Starého a jeho příbuzných určitě musela být, ale technické podmínky a neochota válčících stran této dopisní výměně bránily. Další osudy Jaroslava Starého tak můžeme rekonstruovat na základě jeho poslužného legionářského spisu, který se dochoval ve Vojenském historickém archivu, jenž je součástí Vojenského ústředního archivu v Praze na Invalidovně.
 
Služba v britské armádě
 
 Tak jako v Rusku byla v letech 1916 až 1917 prolomena mezinárodní úmluva, že do armády nemohou být přijati zajatci nepřátelského státu, musela tato změna vzhledem k délce trvání válečného konfliktu a postupného vyčerpávání bojujících stran proběhnout i ve Velké Británii. Svědčí o tom fakt, že Jaroslav Starý poté, co byl propuštěn z „internačního ležení“,[17] vstoupil dobrovolně dne 2. července 1917 do britské armády.[18] Přijat byl do Královského pluku 
- 169 -
 
 
západního Kentu[19] pod identifikačním číslem 27 776 a „po krátkém výcviku“[20] byl poslán lodí koncem srpna 1917 s tímto plukem do Indie. Jeho cesta vedla kolem západního afrického pobřeží, protože trasa přes Středozemní moře nebyla z důvodu přítomnosti nepřátelských ponorek bezpečná. Jaroslav Starý tak mohl na své plavbě navštívit na západním pobřeží Afriky ležící stát Sierra Leone, kde jeho loď zakotvila dokonce na 10 dnů. Dalším cílem plavby se stalo Kapské Město, kde posádka strávila 2 dny. Poté zakotvila na 6 týdnů v Durbanu na východním pobřeží tehdejší Jihoafrické unie. Tímto městem byl Jaroslav Starý přímo unesen: „Město jest velice pěkné. Krásné výstavní budovy, pěkné parky a nádherná botanická zahrada. Nás tábor byl jen asi 100 metrů od moře a koupali jsme se každý den. Na mě to dělalo více dojem jako Riviéra než Afrika a loučil jsem se velice nerad.“[21] Po opětovném vyplutí loď udělala zastávku na 3 dny v bývalé Německé východní Africe a teprve v listopadu doplula do Bombaje. Odtud hned vojáci vyrazili do Jubalpur ve střední Indii, kde byla dislokována jejich jednotka.
Na asijském kontinentu, při zařazování nových vojáků do funkcí, se na žádost tamních vojenských úřadů přihlásil jako hudebník. Hrál na klarinet ve vojenském orchestru a paralelně na čelo u komorního smyčcového souboru.[22]
V únoru 1918 se jejich jednotka přesunula k afgánským hranicím do města Quetta,[23] ležícího v provincii Balúčistán, asi 70 mil od afgánských hranic: „…vysoko v horách (Hindu Kush) přes 5 tisíc stop nad hladinou moře. Okolní hory jsou až 11 tisíc stop. Jest to zde velmi pusté – skoro žádné rostlinstvo neb jest zde málo vody. Prší zde velice zřídka… Co se flory týče, byl bych brzy hotov – holé skály a pláně jen ojediněle živořící alpiny a těch jest velmi málo. Půda jest velmi úrodná, ale není vody. Za celý loňský rok zde měli 2 deště a ne velké. Pěstuji zde révu v trenách asi 1 metr hlubokých a kde možno zeleninu – hlavně melouny, které jsou výborné. Každá kapka vody se využitkuje. Afgánci též pěstují mnoho ovoce – hlavně révu a vlašské ořechy, které suší a vyváží ve značném množství, hlavně sem do Indie.“[24]
První zprávu o svém synovi Jaroslavovi po dlouhé době dostávají rodiče od svého druhého syna Pepíka z Roudnice 10. dubna 1919. Ten se o osudech bratra dozvěděl z dopisu, který mu zaslal pan Veselý z Anglie. Bydlel na stejné adrese jako Jaroslav Starý a udržoval s ním písemný kontakt. Od toho data se opět rozproudila výměna dopisů mezi Jaroslavem Starým a jeho příbuznými.
 
- 170 -
 
 
V roce 1919 vypukla 3. anglo-afghánská válka.[25] Vůdce Afghánistánu Amánulláh vyhlásil nezávislost země. Anglické velení stáhlo své vojenské jednotky soustředěné v Pákistánu a Indii a nasadilo je na afgánskou hranici. Jednou z těchto jednotek, která se do konfliktu zapojila, byl i pluk Královského západního Kentu, u kterého sloužil Jaroslav Starý. Pluk dostal 9. května 1919 rozkaz, aby se jednotka přesunula znovu do pohraničního města Quetta, které svojí strategickou polohou mělo pro armádu velký význam. 11. května pluk vyrazil dle rozkazu na cestu.
Průběh celého konfliktu byl velmi rychlý: „Afgánci ale po prvním utkání měli nepochybně dosti a žádali o příměří. Koncem května jsme jim vzali pohraniční pevnost a od té doby vyjednávají o mír a já doufám, že to brzy skončí,“[26] Psal v dalším dopise Starý. V tom se nemýlil. Již 8. srpna byla podepsána mezi afghánskou a britskou stranou v Rávalpindí smlouva o příměří. V této smlouvě britská strana uznala samostatnost Afghánistánu.[27]
Od 8. června byl Jaroslav Starý hospitalizován v nemocnici v Quettě kvůli zimnici. „Nesměl jsem z postele a nesměl jsem psáti. Ale jsem zase zdráv a budu z nemocnice venku v několika dnech.“[28] Po vyléčení a rekonvalescenci, která trvala ještě 10 dnů po propuštění z nemocnice, byl opět odeslán na afgánské hranice. To byl již podepsán mír mezi oběma státy. Horské kmeny afgánských bojovníků však stále nedávaly britským jednotkám pokoj a docházelo k vzájemným potyčkám. Proto Jaroslav Starý setrval s jednotkou v polních podmínkách na hranicích až do poloviny října. V tu dobu také mělo dojít k vystřídání čerstvými vojenskými jednotkami dopravenými z Anglie podle nařízení, že vojáci zařazení do služby před 1. lednem 1916 budou demobilizováni a cizinci propuštěni ze služby. Jaroslav Starý byl ve stavu britské královské armády zaevidován jako Angličan, takže by se ho toto nařízení o propuštění netýkalo a musel by na svém postu sloužit až do dubna následujícího roku. Což se mu samozřejmě nechtělo. Těšil se domů a nabádal i své příbuzné, aby poslali do Londýna žádost o jeho uvolnění ze služby.[29]
 Vše se podařilo tak, jak si Jaroslav Starý přál. 19. října nastoupil na cestu do přístavního města Karáčí.[30] Odtud podstoupil plavbu trvající zhruba 23 dnů přes Bombaj[31] a Suezský průplav do Anglie. V Anglii dostal ještě od královské armády placenou čtyřtýdenní dovolenou a potom se vypravil do vlasti.[32] Pravděpodobně se tak již na vánoce roku 1919 objevuje v nově vzniklé republice.
 
- 171 -
 
 
Během pobytu  v cizině mu zemřel v dubnu roku 1919 otec. Ve svých dopisech na něj Jaroslav Starý několikrát vzpomínal. Mrzelo ho, že jej nemohl zastihnout doma živého: „Stále jsem se těšil, že se vrátím ještě včas, ale osud mi to nedopřál. Chudák tatínek naší svobody neužil, ale jsem rád, že odešel s vědomím, že se naše sny vyplnily a že naše oběti nebyly nadarmo.“[33] Vzpomínal na něj i jako na hudebníka v souvislosti s tím, že si z Indie odvážel množství hudebních nástrojů.
Z anglické armády byl Jaroslav Starý demobilizován k 30. lednu 1920. Československé úřady jeho demobilizaci provedly až 24. dubna 1920. Do odsloužených let se mu pak započítávala doba od nástupu do  britské armády 2. července 1917 do 31. prosince 1919. Dle příslušných tabulek se mu tímto započítalo sedm let a šest kalendářních měsíců aktivní služby v československých legiích.[34]
 
Doma
 
Po příjezdu do Československa se Jaroslav Starý opět usídlil v Klánovicích,[35] v podnájmu, v domku pana Tanečka s číslem popisným 38, a začal vykonávat svoji profesi zahradníka. V jeho práci mu pomáhala i sestra Marie, provdaná Pelikánová, která byla již v té době ovdovělá a měla dceru Věru.
Jaroslav Starý prožíval nejkrásnější období svého života. Jediné, co jej trápilo, byly občasné záchvaty malárie, kterou si přivezl z pobytu v subtropickém pásmu. Snažil se ji léčit tehdy dostupnými prostředky. Pravděpodobně se nejednalo o nějakou silnou formu malárie, neboť v jediném dochovaném záznamu o této nemoci prosí o zaslání antimalarik svoji maminku v Sobíňově, kde léky zapomněl. V dalších dochovaných materiálech již o této nemoci není zmínka.
Zahradnická živnost se mu začala dobře rozvíjet. Pan Starý totiž prostřednictvím svých příbuzných, kteří denně jezdili do Prahy za prací, dodával čerstvě nařezané květy do květinářství ve středu Prahy. Proto si v sousedních Šestajovicích mohl koupit pozemky a v roce 1928 si na nich vystavěl rodinný dům, který byl zkolaudován 17. prosince 1928 jako dům s číslem popisným 182.[36] Sdílel jej společně se svojí manželkou Marií, která v Šestajovicích pracovala jako učitelka na místní škole.
Marie Stará, rozená Hrůzová, se narodila v Praze 19. března 1902. Vystudovala učitelský ústav, kde také 6. června 1921 složila úspěšně zkoušku dospělosti.[37] Po prázdninách 16. září 1921 nastoupila na místo zastupující učitelky na obecné pětitřídní škole v Kostelci nad Labem.[38] Na tomto místě pobyla jen rok. 4. července totiž žádala Okresní školní výbor v Brandýse nad Labem
 
- 172 -
 
 
o udělení místa učitelky v okrese Brandýs. Příslušný okresní rada jí již 8. července 1922 vyhověl a ustanovil jí zastupující učitelkou na obecní škole v Šestajovicích, kde měla zastupovat ve vyučování Františka Kříže, řídícího učitele, který přecházel na měšťanskou školu pro chlapce ve Staré Boleslavi.[39] Nástup jí byl umožněn k 1. září 1922.[40] Od tohoto data se vine její učitelská kariéra spjatá se šestajovickou školou.
26. července 1923, po ukončení školního roku, musela Marie Hrůzová znovu žádat o místo zastupující učitelky v brandýském okrese a ve své žádosti tehdy uvedla, „aby jí dle možností bylo uděleno místo v Šestajovicích, kde dosud působila“.[41] Okresní školní výbor v Brandýse její žádosti vyhověl a paní Marie Hrůzová tak opět po prázdninách 1. září mohla na školu znovu nastoupit.
Po odchodu řídícího učitele Františka Kříže do penze v únoru roku 1926 žádá Marie Hrůzová 24. března 1926 o to, aby byla jmenována definitivně bez určení místa právě na výše uvedený post. Na její žádost Okresní školní výbor v Brandýse nad Labem reaguje 27. března 1926 přeposláním její žádosti Zemské školní radě v Praze, kterou doplňuje zprávou, že na škole v Šestajovicích „působí od 1. března 1926 na učitelském místě s uvolněnými požitky po Františku Křížovi…“. „Činíme návrh, aby žadatelka ustanovena byla definitivní učitelkou bez určení služebního místa s platností od 1. října 1922.“[42] Zemská školní rada na žádost Okresního školního výboru musela reagovat negativně, když 2. srpna 1926 Marie Hrůzová opět uctivě žádá o udělení místa zastupující učitelky v Šestajovicích. Tam se také Marie Hrůzová dnem 1. září 1926 opět „přihlásila“.[43] Definitivního jmenování bez určení místa se Marie Hrůzová dočkala až 6. října 1926, kdy podepsala „obdržecí list“.[44]
Jmenování za definitivní učitelku došlo od Zemské školní rady až 10. června 1927 s tím, že první platnost tohoto jmenování se vztahovala již k datu 1. října 1922.[45]
Marie Stará, rozená Hrůzová byla za svoji pedagogickou práci v letech 1929–1930 hodnocena velmi dobře. V následujících letech až do roku 1938 byla klasifikována dobře.[46]
Rok 1936 nebyl pro ni zrovna šťastný. Od února až do listopadu byla na zdravotní dovolené. Zato následující rok  byl šťastnější. Tento rok odešel do penze dlouholetý řídící učitel Ladislav Liška a Marie Stará byla 23. ledna 1937 dekretem ustanovena od 1. února 1937 zatímní řídící učitelkou obecné smíšené školy v Šestajovicích. V této funkci setrvala až do 30. června 1938, kdy byla zproštěna místa zatímní řídící učitelky a od 1. července se opět stala zatímní učitelkou.[47] Do funkce řídícího učitele byl jmenován František Vodrada.
Jaroslav Starý se v Šestajovicích, jakožto i před válkou v Klánovicích, aktivně zapojil do Československé obce sokolské. Postupně se vypracoval do funkce náčelníka IV. okrsku Sokolské župy Barákovy. To mu samozřejmě otevíralo kontakty do sousedních jednot, jako byla jednota v Horoušanech, Nehvizdech či v Praze. V Sokole působila samozřejmě i jeho manželka Marie.
 
- 173 -
 
 
Válka
 
Válka do života manželů Starých zasáhla ještě před vlastním vypuknutím. Okresní školní výbor v Brandýse nad Labem totiž již 3. března důvěrně žádal Okresní úřad v Brandýse nad Labem o vyšetření velikosti podniku Jaroslava Starého a o prozkoumání jeho majetkových poměrů. Okresní školní výbor tak jednal na základně vládního nařízení č. 379/1938 Sb. ze dne 21. prosince 1938 o úpravě některých personálních poměrů ve veřejné správě. Toto nařízení reagovalo na velký přísun vyhnaného českého obyvatelstva ze zabraného pohraničí. Vláda si od tohoto nařízení slibovala vytvoření volných pracovních míst ve státní správě tím, že propustí některé zaměstnankyně, které jsou sociálně zajištěny buď svými manžely, nebo vlastním majetkem.[48] Bohužel důsledky tohoto opatření dopadly i na Marii Starou. Ta byla na základě tohoto nařízení podle §8 a §9 zproštěna služby ke dni 31. května 1939, což ji bylo oznámeno dopisem z Okresního školního výboru v Brandýse 22. dubna.[49] Marie Stará se však nechtěla svého místa vzdát. 15. května podala proti výpovědi odvolání. 24. srpna ministerstvo školství a národní osvěty výnosem z 11. srpna její odvolání zamítlo. K platovému vyrovnání pak došlo až 23. ledna 1940, kdy jí bylo přiznáno tzv. odbytné ve výši 12 636 K. Tímto datem také definitivně skončila její učitelská kariéra na obecné škole v Šestajovicích.[50]
Život manželů Starých radikálně změnila noc z 28. na 29. prosince 1941. Tuto noc byla v katastru obce Nehvizdy vysazena skupina Anthropoid ve složení rtm. Josef Gabčík a rtm. Jan Kubiš. Dvojce parašutistů šťastně přistála na poli východně od obce Nehvizdy. Oba parašutisté ukryli operační materiál v zahradnické budce Antonína Sedláčka a k ránu opustili dopadovou plochu, aby vyrazili na svoji první záchytnou adresu. Po průchodu přes rakovnické a plzeňské záchytné adresy se oba parašutisté na počátku ledna objevili v Praze. Jejich první snahou bylo soustředit uschovaný operační materiál na bezpečné místo. Proto se 13. ledna 1942 vypravuje Jan Kubiš do Nehvizd,[51] kde vyhledává zahradníka Antonína Sedláčka. S ním pak veškerý materiál přenáší do jeho domu v Nehvizdech. Tehdy Jan Kubiš využije kontaktu na Františka Kroutila, který dostali od pana faráře Františka Samka z Nehvizd, když se ráno u něj po seskoku zastavili, aby zjistili, kde se vůbec nacházejí.[52] František Kroutil se tak postavil na první místo ochotných sokolských činovníků, kteří provázeli skupinu Anthropoid až do jejího zániku. František Kroutil do odvozu vybavení skupiny zapojuje v sousední vsi bydlícího Břetislava Baumana a Jaroslava Starého ze Šestajovic. S jejich pomocí se dopravené zbraně a výbušniny dostávají postupně na bezpečná místa v Praze. Jaroslav Starý členy Anthropoidu vybavuje i velmi užitečným kontaktem na dalšího člena obce sokolské Jaroslava Piskáčka, bydlícího ve Vysočanech.[53]
 
- 174 -
 
 
Po odvozu operačního materiálu z místa seskoku o odbojové činnosti sokolských činovníků v Nehvizdech, Houroušanech a v Šestajovicích nemáme žádných informací. Zdá se, že odbojová sokolská organizace v Praze se plně o příslušníky skupiny Anthropoid i dalších skupin, které přicházely od konce března roku 1942 do protektorátu a uchytily se v Praze, dokázala postarat. Co však už nedokázala ilegální organizace unést, byla zrada parašutisty Karla Čurdy ze skupiny Out Distance, který se dobrovolně přihlásil na řídící úřadovně gestapa v Praze v Bredovské ulici. Od 17. června vypukla vlna zatýkání, která vedla až k 13. červenci, kdy je zatčen František Piskáček. 15. července dorazí zatýkání do Šestajovic a Horoušan. V tento den jsou zatčeni mlynář Břetislav Bauman a Jaroslav Starý. Na zatýkání v Šestajovicích vzpomíná pan Josef Vančura, synovec Jaroslava Starého: „Šel jsem akorát ze školy ke strýci na oběd. Stavení měli totiž kousek od školy, hned za zdí Friedmannova statku. Často jsem tam takto chodil, protože u strýce žila i moje babička. Tehdy jsem se ale nedostal ani na roh zdi, kde cesta zahne v pravém úhlu doprava a míří k domku strýce. Již před tím rohem stálo auto a opodál chlapi v kožených kabátech, kteří mě nechtěli pustit dál.“[54]
Jak je z uvedeného vidět, úředníci gestapa dorazili do Šestajovic kolem poledního. Jednalo se o zaměstnance řídící úřadovny gestapa v Praze, vedené komisařem Oswaldem Schummem z IIG oddělení. Zadrženého Jaroslava Starého naložili do přistaveného vozu a jeli s ním do sousedních Horoušan. Zde byl týmiž úředníky zatčen Břetislav Bauman. Pak již jejich společná cesta vedla na služebnu četnické stanice v Nehvizdech, kam „asi o 19 hodině přivezlo pražské Gestapo… rolníka Břetislava Baumana z Horoušan a Josefa (!) Starého ze Šestajovic. Vyslýchali je pro podezření z nadržování parašutistům.”.[55] Zde byli oba muži podrobeni výslechu, z kterého místní četníci vytušili, co se tehdy v noci z 28. na 29. prosince 1941 v katastru jejich obce událo. Na základě toho byl četníky varován Antonín Sedláček, majitel zahradnictví, kde si parašutisté ukryli svoji výzbroj. Dostal tímto čas a prostor k zahlazení všech zbývajících stop, které ještě z prosincových a lednových dní po parašutistech v jeho zahradnické boudě zbyly. Týden po zatčení B. Baumana a J. Starého k Antonínu Sedláčkovi „přišlo gestapo v síle 9 mužů…“. „Na to všech 9 začalo kopat v mojí zahradě, v kompostu a místy po zahradě. Nářadí zpřeházeli, nic nenašli. Já jsem zanechané věci jako krabici, 3 polní lopatky, gumové podložky, zakopal, takže nic nenašli. Na zakopání těchto věcí jsem byl upozorněn oběma parašutisty, kteří věci na místě zanechali, a zvlášť mne upozornil strážmistr Václav Kejcárek,” uvedl ve své výpovědi Antonín Sedláček.[56]
Po výslechu v Nehvizdech byli Břetislav Bauman a Jaroslav Starý převezeni do vazební věznice gestapa na Pankráci s tím, že Břetislav Bauman byl úředníky gestapa předán vězeňskému personálu ve 24 hodin.[57] Z největší pravděpodobností byl ve stejný čas zaevidován ve vazební věznici i Jaroslav Starý.
 
- 175 -
 
 
Po zatčení Jaroslava Starého se jeho nejbližší rodina snažila něco podniknout pro jeho záchranu. Přes konexe se ho snažili z vězení vykoupit. Bohužel výsledek byl ten, že Němec, přes kterého tento pokus učinili, od zprostředkování nakonec ustoupil, když zjistil, že se nejedná o hospodářský přečin, ale o odbojovou činnost spojenou s atentátem na zastupujícího říšského protektora.[58]
V dosud neznámém čase byla zatčena i manželka Jaroslava Starého. K zatčení došlo jako u ostatních žen sokolských odbojářů, které postihl stejný osud, koncem srpna roku 1942. I další osud těchto žen byl stejný. 15. září 1942 byly eskortovány do vazební  věznice pražského gestapa v Terezíně.
V Terezíně oba manželé na oddělených celách čekají na konečný ortel. Ten přichází 29. září 1942, kdy jsou odsouzeni v nepřítomnosti stanným soudem k trestu smrti.
22. října je z Malé pevnosti Terezín vypraven transport čítající více než 400 mužů, žen a dětí, směřující do koncentračního tábora Mauthausen. Z toho je 262 osob spojených s vykonáním atentátu na zastupujícího říšského protektora a s podporou parašutistů z operačního období přelomu let 1941 až 1942. Transport dorazil na nádraží do Mauthausenu následující den. Po přijímací proceduře, při které si jména a profese těchto odsouzených vyslechl u Zdi nářků sám velitel koncentračního tábora SS-Sturmbannführer Franz Zierais, byli soustředěni v prostoru tzv. bunkru. Zde přečkali noc. Ráno v 8.30 bylo vyvoláno první jméno ženy, která byla popravena ranou do týla z malorážní pistole. Paní Marie Stará bude tímto způsobem popravena v 11 hodin 40 minut, její manžel Jaroslav Starý ve 2 hodiny a 18 minut po poledni.
 
Majetek
 
Všechen majetek manželů Starých byl konfiskován. Dům i zahradnictví získala německá rodina z českého pohraničí, která zde hospodařila až do konce války. Po jejím skončení byla  odsunuta. Dům i přilehlé pozemky zahradnictví poté částečně připadly národnímu správci a příbuzným. Krátce po válce byla   manželům Starým na domě odhalena pamětní deska na vzpomínku jejich oběti.
 
Závěr
 
Rodina Starých patřila k prvním spolupracovníkům paraskupiny Anthropoid. Josefu Gabčíkovi a Janu Kubišovi napomohla k odvezení operačního materiálu z místa seskoku a Jaroslav Starý poskytl skupině cennou adresu na sokolského činovníka ve Vysočanech Jaroslava Piskáčka. Anthropoid tímto mohl plně využívat materiál, kterým byl vybaven, a zároveň dostal adresu na oddaného sokolského odbojáře, který měl blízko k ústředí obce sokolské v odboji. U rodiny Starých stojí za pozornost, že z jejich bezprostředních blízkých či známých nebyl nikdo zatčen, i když se dá samozřejmě usuzovat, že o jejich odbojové činnosti museli vědět.
 
- 176 -
 

[1] Narozena 24. 4. 1864 v Sobíňově.

[2] Narozena 30. 6. 1887 v Sobíňově.

[3] Fond Kmenové listy, kmenový list Jaroslava Starého, narozeného 22. 4. 1891 v Sobíňově, uložený ve Vojenském historickém archivu (dále VHA).

[4] Archiv Josefa Vančury, pohled Jaroslava Starého datovaný 31. 7. 1914 a adresovaný Josefu Starému v Sobíňově č. 60.

[5] Jednalo se o známého, který pocházel z Chrasti a o kterém se Jaroslav Starý v dopise ze 4. 2. 1915 zmiňuje, že byl již propuštěn, a žádá ho, aby prostřednictvím svých rodičů podal zprávu jeho rodičům, viz Archiv Josefa Vančury.

[6] Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 25. 1. 1915.

[7] Jednalo se o knihy od Lva Nikolajeviče Tolstého a Victora Huga. Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého ze 4. 2. 1915.

[8] Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 9. 5. 1915 adresovaný rodičům.

[9] TAMTÉŽ.

[10] Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 3. 6. 1915 adresovaný rodičům.

[11] Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 12. 9. 1914 o svém zranění adresovaný Josefu Starému (otci) do Svítkova u Pardubic, kam se rodiče ze Sobíňova přestěhovali.

[12] Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 15. 6. 1915 adresovaný rodičům.

[13] TAMTÉŽ.

[14] Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 15. 6. 1915 adresovaný rodičům. Plná adresa byla Jaroslav Starý, pr. of war Lofthouse Park Wakefield (west camp), England.

[15] Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 12. 10. 1915 adresovaný rodičům.

[16] Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 2. 7. 1915 adresovaný rodičům.

[17] Archiv Josefa Vančury, dopis Josefa Starého z 10. 4. 1919 adresovaný rodičům.

[18] VHA, fond Poslužné legionářské listy, poslužný legionářský spis Jaroslava Starého. Shodou okolností v ten den proběhla bitva u Zborova.

[19] Royal West Kent Regiment. Viz VHA, Poslužné legionářské listy, poslužný legionářský list Jaroslava Starého. Jednalo se o první teritoriální jednotku, prapor č. 4.

[20] Archiv Josefa Vančury, dopis Josefa Starého z 10. 4. 1919 adresovaný rodičům.

[21] Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 5. 7. 1919 adresovaný bratru Josefovi Starému.

[22] TAMTÉŽ.

[23] Quetta, největší město v provincii Balúčistán, známé také jako zahrada Balúčistánu. Rozkládá se v nadmořské výšce 1 680 m. Počet obyvatel je odhadován mezi 896 tis. až 2,8 mil. Tím se řadí mezi 6 největších měst v Pákistánu. In: http://en.wikipedia.org/wiki/Quetta.

[24] Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 5. 7. 1919 a 30. 9. 1919 adresovaný bratru Josefovi Starému.

[25] Jednalo se o tzv. 3. anglicko-afgánskou válku. První anglicko-afgánská válka probíhala v letech 1839-1842 na pozadí tzv. Velké hry strategického konfliktu mezi Britským impériem a Ruskem. 2. anglicko-afgánská válka probíhala během let 1871-1887. 3. anglicko-afgánská válka vypukla v roce 1919, kdy vládce Afgánistánu Amánulláh vyhlásil nezávislost a zároveň v Indii vypuklo povstání Paštunů. Boje byly ukončeny dohodou v Rávalpindí ve stejném roce. Viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Prvn%C3%AD_anglo-afgh%C3%A1nsk%C3%A1_v%C3%A1lka a také http://cs.wikipedia.org/wiki/Velk%C3%A1_hra.

[26] Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 5. 7. 1919 adresovaný bratru Josefovi Starému.

[27] Viz http://sk.wikipedia.org/wiki/Afganistan a také http://cs.wikipedia.org/wiki/Velk%C3%A1_hra.

[28] Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 5. 7. 1919 adresovaný bratru Josefovi Starému.

[29] Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 30. 9. 1919 adresovaný bratru Josefovi Starému.

[30] Největší město Pákistánu, nynější finanční centrum. Ve městě žije okolo 21 milionů obyvatel. Město se nachází v jihozápadní části Pákistánu na pobřeží Arabského moře.

[31] Bombaj, město na západním pobřeží indického poloostrova. Bombajská aglomerace dosahuje téměř 22 milionů lidí.

[32] Čas strávený na dovolené chtěl využít k zakoupení ošacení pro sebe i pro své nejbližší, protože si byl vědom, že hospodářská situace v nově vzniklé republice bude mnohem horší než ve Velké Británii. Proto žádal rodinu o zaslání jejich požadavků, aby jim uvedené šatstvo mohl pořídit. Viz Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 30. 9. 2013 adresovaný bratru Josefovi.

[33] Archiv Josefa Vančury, dopis Jaroslava Starého z 5. 7. 1919 adresovaný bratru Josefovi Starému.

[34] VHA, Poslužné legionářské listy, poslužný list Jaroslava Starého. Jeho osobní číslo v československých legiích bylo 12 212.

[35] V Klánovicích čp. 38 hlášen od 1. 3. 1920, viz Státní oblastních archiv v Praze - Státní okresní archiv Praha-východ se sídlem v Přemyšlení (dále SOkA Praha-východ), fond Okresní úřad Brandýs nad Labem, neinventarizováno, sčítání obyvatel 1921, sčítací list Klánovice 38; nebo také fond Archiv obce Klánovice, neinventarizováno, kniha Seznam příslušníků a osob přihlášených k stálému pobytu (1920).

[36] Povolení ke stavbě vydal místní úřad v Šestajovicích 10. 7. 1928, na základě žádosti, kterou podal J. Starý 26. 6. 1928 stavební komisi. Projekt vypracovala stavební kancelář Josef Sak z Klánovic čp. 106. SOkA Praha-východ, fond Berní správa Brandýs nad Labem, neinventarizováno, daň domovní, Šestajovice 182.

[37] SOkA Praha-východ, fond Okresní školní výbor Brandýs nad Labem, neinventarizováno, osobní spis učitelky Marie Staré, rozené Hrůzové.

[38] TAMTÉŽ.

[39] TAMTÉŽ.

[40] TAMTÉŽ.

[41] TAMTÉŽ.

[42] TAMTÉŽ.

[43] TAMTÉŽ.

[44] TAMTÉŽ.

[45] TAMTÉŽ.

[46] TAMTÉŽ.

[47] TAMTÉŽ.

[48] Text vládní nařízení č. 379/1938 např. na http://www.epravo.cz/vyhledavani-aspi/?Id=7437&Section=1&IdPara=1&ParaC=2.

[49] TAMTÉŽ.

[50] TAMTÉŽ.

[51] Nehvizdy 14. září 1945, záznam výpovědi Ludmily Kroupové, rozené Papričíkové, nar. 24. 11. 1923 v Nehvizdech, okres Brandýs nad Labem, v domácnosti, bytem Nehvizdy čp. 3. Vojtěch ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava. Edice historických dokumentů, Praha 2013, s. 557.

[52] František Samek (30. 4. 1892 Třebíč - 25. 6. 1961 Nehvizdy), viz Jaroslav ČVANČARA, Někomu život, někomu smrt. Československý odboj a nacistická okupační moc 1941-1943, Praha 1997, s. 50.

[53] Jaroslav Piskáček, narozen 3. 5. 1897 v Praze. Konstruktér pracující jako technický úředník Česko-moravských drah. Člen Sokola Praha-Vysočany, kde zastával funkci náčelníka. Vedl ilegální pětku ve Vysočanech. Přivedl parašutisty ze Šestajovic do Prahy. Zatčen 13. 7. 1942. Popraven v koncentračním táboře Mauthausen 24. 10. 1942 v 16.44. Viz Jaroslav ČVANČARA - Vlastislav JANÍK - Václav LEDVINKA - Vojtěch ŠUSTEK, Pamětní kniha: 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu, Praha 2014, s. 233.

[54] Audiozáznam vzpomínek pana Josefa Vančury z 16. 3. 2013, v držení autora.

[55] Nehvizdy, 1945, 14. září, záznam výpovědi Václava Krejcárka, nar. 23. 3. 1908 v Praze-Proseku, okresního štábního strážmistra sboru národní bezpečnosti, bytem Heřmanovy Sejfy, okres Vrchlabí. V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 558.

[56] Nehvizdy 14. září 1945, výpověď Antonína Sedláčka, nar. 5. 7. 1910, zahradníka v Nehvizdech. V. ŠUSTEK (ed.), Atentát na Reinharda Heydricha, s. 559.

[57] Viz Vlastislav JANÍK, Příběh rodiny Baumanovy, Studie a zprávy. Historický sborník pražského okolí 3, 2013, s. 147-157.

[58] Audiozáznam vzpomínek pana Josefa Vančury z 16. 3. 2013, v držení autora.

Aktuálně

„Santini je radost“

06. 01. 2025 | Brandýs nad Labem

Rozhovor s historikem Jakubem Bachtíkem a fotografem Martinem Mickou pro magazín Forum.

A my máme radost, že se pro tento rozhovor fotili u nás v kapli svaté Anny a v zámeckém parku Památníku Panenské Břežany.

Číst dál...

Druhé vydání knihy Jaroslava Čvančary v předprodeji

10. 10. 2024 | Brandýs nad Labem

Upozorňujeme na zvýhodněnou cenu v předprodeji knihy Někomu život, někomu smrt (1942). 

Číst dál...

Informace o cookies

Když kliknete na „Přijmout všechny soubory cookie“, poskytnete tím souhlas k jejich ukládání na vašem zařízení, což pomáhá s navigací na stránce, s analýzou využití dat a s našimi marketingovými snahami.

Nastavení cookies

Používáme následující soubory cookies

Při návštěvě jakékoli webové stránky je pravděpodobné, že stránka získá nebo uloží informace na vašem prohlížeči, a to většinou ve formě souborů cookie. Můžou to být informace týkající se vás, vašich preferencí a zařízení, které používáte. Většinou to slouží k vylepšování stránky, aby fungovala podle vašich očekávání. Informace vás zpravidla neidentifikují jako jednotlivce, ale celkově mohou pomoci přizpůsobovat prostředí vašim potřebám. Respektujeme vaše právo na soukromí, a proto se můžete rozhodnout, že některé soubory cookie nebudete akceptovat. Když kliknete na různé tituly, dozvíte se více a budete moci nastavení změnit. Nezapomínejte ale na to, že zablokováním některých souborů cookie můžete ovlivnit, jak stránka funguje a jaké služby jsou vám nabízeny.

Tyto cookies jsou nezbytné k tomu, aby Webové stránky fungovaly, takže není možné je vypnout. Většinou jsou nastavené jako odezva na akci, kterou na Webových stránkách sami provedete, jako je např. bezpečnostní nastavení, přihlašování, vyplňování formulářů. Prohlížeč můžete nastavit tak, aby blokoval soubory cookies nebo o nich posílal upozornění. Mějte na paměti, že některé stránky bez těchto souborů nebudou fungovat. Tyto soubory cookies neukládají žádné informace přiřaditelné ke konkrétní osobě. Tyto cookies můžeme nastavovat my nebo poskytovatelé třetí strany, jejichž služby na stránkách používáme. Tyto soubory cookies neukládají žádné informace přiřaditelné ke konkrétní osobě.
Tyto cookies slouží ke zlepšení fungování Webových stránek. Umožňují nám rozpoznat a zjistit počet návštěvníků a sledovat, jak návštěvníci používají Webové stránky. Pomáhají nám zlepšovat způsob, jakým Webové stránky fungují, například tak, že umožňují uživatelům snadno najít to, co hledají. Tyto cookies neshromažďují informace, které by dokázaly identifikovat Vaši osobu. Pomocí těchto nástrojů analyzujeme a pravidelně zlepšujeme funkcionalitu našich Webových stránek. Získané statistiky můžeme použít ke zlepšení uživatelského komfortu a abychom učinili Vaši návštěvu Webových stránek zajímavější pro Vás jako uživatele.